Komise je právní institut zakotvený v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, který se jeví jako institutem zcela jasným. V pravidelných intervalech nás však navštěvují klienti s dotazy, týkajícími se ukončení komisionářské smlouvy, či uplatnění nároků na náhradu škody.
V tomto článku si tento právní institut přiblížíme a pokusíme se Vás upozornit na nejčastější neduhy těchto smluv.
Definice a podstata komisionářské smlouvy
Komisionářská smlouva je zvláštní smluvní typ. Její podstata spočívá v tom, že komisionář (osoba, která vykonává činnost) se zavazuje provést pro komitenta (klienta, pro kterého se činnost vykonává) určitou službu nebo úkon za úplatu, ale činí tak svým vlastním jménem. Typicky komisionář jedná s třetími osobami, přičemž ve výsledku využívá svoji odbornou znalost k dosažení co nejvýhodnějších podmínek pro svého klienta, komitenta.
Definice komise je ekvivalentní vymezení příkazu a stejně jako u příkazu jde o závazek fiduciární povahy. To znamená, že nebude-li sjednáno jinak, je předmětem závazku komisionáře komisní činnost a její řádný výkon v zájmu a podle pokynů komitenta. Nikoliv dosažení zamýšleného výsledku této činnosti (např. prodej určité věci patřící komitentovi).
Oproti příkazu je však fiduciarita závazku oslabena tím, že při posuzování nároku komisionáře na odměnu se přihlíží i k tomu, zda bylo dosaženo výsledku komisní činnosti.
Forma komisní smlouvy
Komisionářská smlouva obecně nevyžaduje písemnou formu. Je-li však předmětem komise zřízení nebo převod práva ze strany komitenta, které musejí být realizovány písemně, je třeba, aby komisionářská smlouva byla uzavřena v písemné formě. Jinak nebudou moci z povahy věci nastat žádané účinky.
Náležitosti komisní smlouvy
Podstatnými náležitostmi je dostatečně určité vymezení záležitosti, která má být předmětem obstarání, a projev vůle, aby komisionář obstaral záležitost svým jménem na účet komitenta za odměnu (aniž by bylo potřeba sjednávat její výši).
Chybí-li ujednání o obstarání záležitosti jménem komisionáře či úplatnosti, půjde o příkaz podle § 2430 občanského zákoníku. Od zákonných ustanovení je možné smluvně se odchýlit. Nejde-li o úpravu účinků komise vůči třetím osobám. Smluvně je dokonce možné zcela vyloučit fiduciární povahu komisionářské smlouvy a založit objektivní odpovědnost stran za dosažení výsledku komisní činnosti (např. prodej věci svěřené do komise za stanovenou provizi).
Plnění z komisní smlouvy
Komisionář plní závazek vlastním jménem (na účet komitenta). Jde tedy o nepřímé zastoupení komitenta.
Plnění závazku vlastním jménem komisionáře neznamená, že by komitent musel zůstat anonymní. Lze to však sjednat nebo to může vyplývat ze zvyklostí či zavedené praxe stran. V určitých situacích je dokonce nutné, aby se komisionář prezentoval jako nepřímý zástupce. Pravidlo, že záležitost je obstarávána na účet komitenta, vyjadřuje pouze obligační účinek mezi stranami. A to v tom smyslu, že užitek z obstarané záležitosti náleží komitentovi, a nikoliv komisionáři. O nepřímém zastoupení se někdy hovoří jako o tzv. tajné plné moci.
Platba za komisi
Komise je pojmově úplatná. Stanovení výše odměny však není podstatnou náležitostí komisionářské smlouvy.
Pokyny komitenta
Od pokynů komitenta se může komisionář odchýlit, je-li to v zájmu komitenta a nemůže-li si vyžádat jeho včasný souhlas. V případě, pokud si však souhlas může vyžádat, nemusí následně komitent uznat jednání za provedené na svůj účet.
K odmítnutí uznat jednání jako provedené na účet komitenta může dojít neformálně i konkludentně (není-li pochyb o projevu vůle komitenta). Následkem odmítnutí uznání jednání je, že komitent nemusí akceptovat postoupení nabytých práv (a komisionář v důsledku toho nesplní svůj závazek co do obstarání záležitosti). Komisionář je v takovém případě povinen nahradit komitentovi škodu.
Použití jiné osoby
Komisionář může a je povinen použít ke splnění závazku třetí osobu. Nemůže-li plnit sám. Přitom vždy odpovídá, jako by závazek plnil sám.
Podmínku, že komisionář nemůže splnit povinnost sám, je podle našeho názoru potřeba vykládat striktně. Tzn. jde primárně o situace, kdy komisionář vůbec nemůže závazek splnit (z důvodů subjektivních či objektivních). Jistě není možné po komisionáři požadovat, aby zadával obstarání záležitosti jiné osobě vždy, když je tato osoba schopna splnit povinnost lépe (snadněji, efektivněji) než on sám.
Ručení komisionáře
Ustanovení § 2463 občanského zákoník stanoví, že porušil-li komisionář příkaz komitenta ohledně osoby, s níž měla být smlouva uzavřena, ručí za splnění povinnosti osobou, se kterou smlouvu uzavřel.
Příkaz ve smyslu komentovaného ustanovení může být vyjádřen formou ujednání v komisionářské smlouvě nebo formou komitentova pokynu.
Osoba, se kterou má být smlouva uzavřena, může být v pokynu konkrétně identifikována nebo vymezena obecnými znaky. Dopustí-li se komisionář porušení pokynu v druhém případě a jde-li jen o nepodstatnou odchylku, která nemá vliv na důvěryhodnost či bonitu smluvního partnera, účinky podle komentovaného ustanovení nenastoupí.
Příkaz může mít i formu určení organizovaného trhu, na kterém má být smlouva uzavřena.
Vlastnické právo k věcem v komisi
Komisionář je oprávněn právně nakládat s věcmi svěřenými do komise. Jde tedy o jeden z případů možnosti nabytí věci od nevlastníka.
Na druhou stranu zákon nevylučuje, aby komitent vlastnické právo k věci komisionáři přímo převedl s tím, že komisionář bude s věcí dále nakládat ve smyslu komisionářské smlouvy. To je případ řady komisí spočívajících ve správě majetku či fiduciárních cesích.
Závěr
V článku jsme se Vám pokusili přiblížit, s jakými právy a povinnostmi je možné se setkat v rámci uzavírání komisionářské smlouvy. Každá situace však má vždy svá úskalí, které není možné předem odhadnout.
Proto v případě, kdy se dostanete do podobné situace, neváhejte a využijte právní pomoci ze strany odborníka u nás v advokátní kanceláři.
