Právo je hlavně na straně zaměstnance = povinnosti zaměstnavatele
Práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“). Zákoník práce poskytuje ochranu zaměstnanci jako tradičně slabší straně pracovněprávního vztahu, avšak doslovné rozdělení na silnější a slabší stranu nezná. Vždy však bude třeba přihlédnout ke všem aspektům konkrétní situace. Obecně proto stále platí, že zaměstnavatelé by měli obecně vycházet z předpokladu, že „řadový“ zaměstnanec je v pracovněprávních vztazích hoden zvláštní ochrany.
Řešíte aktuálně něco z oblasti Pracovní právo? Kontaktujte nás!
Základní povinnosti zaměstnavatele stanovuje § 103 zákoníku práce, který ukládá zaměstnavateli soubor povinností, které je povinen plnit při ochraně života a zdraví zaměstnanců. Úprava zde obsažená je značně rozsáhlá a podrobná. Přesto si při plnění svých povinností nevystačí zaměstnavatel pouze s tímto a případně dalšími ustanoveními zákoníku práce. Musí aplikovat řadu zvláštních a prováděcích předpisů.
Běžné situace v zaměstnání
V tomto článku se zaměříme na nejběžnější situace, které se při výkonu práce objevují.
Teplota na pracovišti
Mezi jednu z nejdůležitějších věcí (povinnosti zaměstnavatele), které zaměstnavatel musí pro zaměstnance zajistit, patří vytvoření bezpečného a příznivého pracovního prostředí. Pod toto vymezení jednoznačně spadá i zajištění příznivé teploty na pracovišti, které se odvíjí od náplně a výkonu místa práce. Minimální a maximální hranice vychází z nařízení vlády č. 361/2007 Sb., Nařízení vlády, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, v platném znění, resp. přílohách k tomuto nařízení.
O teplotách rozhoduje typ vykonávané práce a průměrný i celkový energetický výdej zaměstnanců, který se orientačně specifikuje prostřednictvím míry jejich fyzické zátěže. Kancelářské práce spadají do pracovní třídy I a minimální teplota v kanceláři by tak měla být 20 °C, maximální pak 27 °C. Stejné hodnoty platí také pro podobné práce v sedě. V případě klimatizování pracoviště je obecně stanovena hranice na 24,5 stupně. Pokladní, nástrojáři nebo řidiči osobních aut, kteří spadají do pracovní třídy IIa, jsou profese vykonávané převážně vsedě. Minimální teplota v těchto případech je 18 °C, maximální pak 26 °C.
V případě klimatizování pracoviště je obecně stanovena hranice na 23,5 stupně. Zdravotní sestry a ošetřovatelky jsou zařazeny do pracovní třídy IIb. Minimální teplota na jejich pracovišti musí být 14 °C. Maximální pak 32 °C. Řezníci a pekaři jsou zařazeni do pracovní třídy IIIa. Minimální teplota na jejich pracovišti musí být 10 °C, maximální pak 30 °C. Prostor určený pro práci musí být zásoben zásoben pitnou vodou v množství postačujícím pro potřeby zaměstnance. Pokud následně teploty přesáhnou tyto stanovené limity, jedná se již o zátěž teplem či chladem, na což následně navazují i případné další povinnosti zaměstnavatele . Zejména musí zajistit pro zaměstnance opatření k ochraně zdraví, např. zajistit ochranné nápoje či vhodný pracovní oděv.
Stanovení a schválení dovolené
Další situací je stanovení termínu dovolené. Zaměstnanec, který odpracuje u svého zaměstnavatele celý kalendářní rok, má nárok na vyčerpání celé stanovené dovolené. Avšak zaměstnanec, který odpracoval u svého zaměstnavatele pouze určitou dobu kalendářního roku, nemá nárok na celou dovolenou. Nárok má jen na její poměrnou část. Rozhodující dobou pro uznání dovolené je minimálně 60 dní trvání nepřetržitého pracovního poměru. Vzniklé právo na dovolenou se realizuje jejím čerpáním. Povinnost určit nástup na dovolenou má podle § 217 odst. 1 zákoníku práce výhradně zaměstnavatel na základě stanoveného rozvrhu čerpání dovolené (příp. i se souhlasem odborové organizace).
Při sestavení rozvrhu čerpání dovolené postupuje zaměstnavatel tak, aby byl splněn požadavek zákona o čerpání dovolené. Zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou zaměstnanci vzniklo. Přihlíží přitom ke svým provozním důvodům i k oprávněným zájmům zaměstnance. Pokud je dovolené čerpána ve více částech, zaměstnavatel musí poskytnout zaměstnanci nejméně dva týdny dovolené v celku. Zaměstnavatel musí určenou dovolenou oznámit zaměstnanci minimálně 14 dní předem.
Povinnosti zaměstnavatele – pracovní přestávky
V neposlední řadě patří mezi povinnosti zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci i přestávku na jídlo a oddech (dle § 88 zákoníku práce). Nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce musí následovat přestávka na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Mladistvému zaměstnanci musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Přestávka v práci na jídlo a oddech může být rozdělena, ale musí alespoň jedna její část činit nejméně 15 minut. Přestávky v práci na jídlo a oddech se neposkytují na začátku a konci pracovní doby. Poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech se nezapočítávají do pracovní doby.
Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo. Tato doba se již započítává do pracovní doby. V praxi to znamená, že zaměstnanec, aniž by přerušil práci nebo opustil pracoviště, se může ve vhodnou chvíli najíst a odskočit si na toaletu. (např. vrátný může konzumovat stravu, a přitom nadále sledovat vjezd do areálu, či prodavačka si může, není-li v prodejně zákazník, odskočit do zázemí prodejny na toaletu).
Rozdílnou situaci představuje však tzv. bezpečnostní přestávka dle § 89 zákoníku práce. Má-li zaměstnanec při výkonu práce právo na bezpečnostní přestávku podle zvláštních právních předpisů, započítává se tato přestávka do pracovní doby. Jedná se především o práce spojené s monotonií, práce ve vnuceném pracovním tempu, práce se zrakovou zátěží; dobu řízení motorového vozidla apod. Připadne-li bezpečnostní přestávka na dobu přestávky v práci na jídlo a oddech, započítá se přestávka v práci na jídlo a oddech do pracovní doby.
Povinnosti zaměstnavatele musí být dodrženy
Pokud dle vašeho názoru jsou na pracovišti ze strany zaměstnavatele porušovány předpisy týkající se jeho povinností, přičemž zaměstnavatel s vámi odmítá tuto situaci řešit, můžete se bránit a podat stížnost. V případě, že pracujete v menší firmě, která nemá odbory ani bezpečnostního technika, lze se obrátit přímo na krajskou hygienickou stanici, případně na inspektorát práce.
