V dnešní době se velmi často v rámci naší advokátní kanceláře setkáváme s exekučními řízeními a jejich průběhem. V rámci exekučních řízení je příkaz k úhradě nákladů exekuce vydáván jakožto jedno z nejčastějších rozhodnutí, s nimiž se setkávají jak oprávnění, tak povinní. Přestože jde o formálně poměrně jednoduché rozhodnutí soudního exekutora, jeho dopady bývají zejména pro povinné zásadní. Níže se proto zaměříme na právní povahu příkazu, jeho účel a právní možnosti obrany povinného.
Exekuční řízení – obecně
Exekuční řízení je zvláštní typ civilního řízení, jehož účelem je nucený výkon exekučního titulu, tedy vymahatelného rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu. Upravuje jej zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, a doplňují jej další právní předpisy, zejména občanský soudní řád.
Subjektem oprávněným k vedení exekuce je soudní exekutor, který na základě pověření soudem vykonává státní moc. Oprávněným je osoba, která má na základě exekučního titulu (např. rozsudku, notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti) právo na plnění, zatímco povinný je osoba, která má povinnost plnit (zpravidla zaplatit, vyklidit, zdržet se apod.).
Exekuce slouží k vymožení práva, které nebylo splněno dobrovolně. Nejčastěji se jedná o peněžitá plnění, především dluhy ze smluv, rozhodnutí o výživném, či pohledávky státních orgánů.
Exekuce je zahajována na návrh oprávněného, a to prostřednictvím návrhu na nařízení exekuce, který je podáván konkrétnímu exekutorovi. Po pověření exekutora soudem může být provedena řada exekučních úkonů – např. srážky ze mzdy, přikázání pohledávky z účtu, prodej movitých nebo nemovitých věcí, nebo dokonce zápis exekuce do katastru nemovitostí.
Exekuční řízení je vedeno tak, aby bylo efektivní, ale zároveň respektovalo základní práva povinného. Součástí této rovnováhy je i institut nákladů exekuce, jímž se blíže věnujeme níže.
Právní rámec a povaha příkazu k úhradě nákladů exekuce
Příkaz k úhradě nákladů exekuce je jednostranné exekuční rozhodnutí vydávané soudním exekutorem dle exekučního řádu. Exekutor jej vydává zpravidla na konci exekučního řízení, avšak výjimkou není ani průběžné rozhodování o nákladech, pokud to situace vyžaduje.
Rozhodnutí má formu příkazu, který vydává soudní exekutor za účelem vyčíslení nákladů exekučního řízení. To má vliv na rozsah přezkumu i obranu ze strany povinného. Podstatné je, že příkazem exekutor stanoví nejen náhradu svých nákladů, ale v případě úspěšné exekuce také náklady oprávněného, a to podle zásady úspěchu ve věci.
Struktura a obsah příkazu k úhradě nákladů exekuce
Příkaz obsahuje:
- označení oprávněného a povinného,
- výši stanovených nákladů exekuce (často včetně DPH),
- odůvodnění výše nákladů,
- poučení o možnosti podat námitky.
Exekutor je povinen výši nákladů řádně odůvodnit. Nelze tedy paušálně uvádět částky bez uvedení jejich složení (odměna exekutora, hotové výdaje, DPH, náklady oprávněného atd.).
Možnosti obrany povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce
Povinný může proti příkazu podat námitky do 8 dnů ode dne doručení, a to k exekutorovi, který příkaz vydal. Exekutor následně o námitkách rozhodne formou usnesení.
Námitky lze uplatnit z několika důvodů, nejčastěji:
- výše nákladů je nepřiměřená nebo neodpovídá skutečně vynaloženým nákladům,
- došlo k porušení zásady přiměřenosti (zejména pokud byla exekuce zastavena, a přesto je požadována plná odměna),
- náklady nejsou dostatečně odůvodněny,
- exekutor přiznal náklady oprávněnému, přestože řízení bylo neúspěšné nebo zastaveno pro neodůvodněnost.
V případě, že exekutor námitkám nevyhoví, je povinen předat tyto námitky exekučnímu soudu v podobě příslušného okresního soudu, který o námitkách rozhodne.
Výpočet nákladů a limity příkazu k úhradě nákladů exekuce
Výši nákladů stanoví vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., která upravuje paušální odměnu exekutora podle způsobu provedení exekuce a vymáhané částky. Odměna je například nižší u srážek ze mzdy než při prodeji nemovitých věcí.
Zásadní změny přinesla novela exekučního řádu, která zavedla princip minimálního zásahu a omezení nákladů při bezvýsledných exekucích. Dle exekučního řádu nemá exekutor nárok na plnou odměnu, pokud byl návrh na nařízení exekuce podán zjevně bezdůvodně.
Snížení nákladů exekuce na polovinu v rámci příkazu k úhradě nákladů exekuce
Důležitou a často přehlíženou možností, která se v praxi objevuje zejména při rychlé úhradě vymáhané částky, je institut snížení nákladů exekuce na polovinu.
Podle exekučního řádu má exekutor nárok pouze na poloviční odměnu, jestliže povinný dobrovolně uhradí vymáhanou částku do 15 dnů od doručení výzvy dle exekučního řádu tzv. výzvy ke splnění vymáhané povinnosti.
Tato výzva je doručována před samotným provedením exekučních úkonů a jejím účelem je dát povinnému šanci splnit povinnost bez nutnosti zásahu. Pokud tak učiní, nejenže se vyhne invazivním krokům ze strany exekutora, ale i sníží náklady exekuce až o 50 %, což při vyšších částkách představuje výraznou úlevu.
Povinní by měli tuto možnost aktivně využívat a při převzetí výzvy jednat rychle a efektivně, čímž dojde k podstatnému snížení nákladů exekuce. Ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy je totiž třeba uhradit celou jistinu i náklady oprávněného, aby byl nárok na snížené náklady exekutora zachován.
V opačném případě exekuce pokračuje a exekutor má právo požadovat plnou paušální odměnu dle příslušného tarifu.
Závěr
Příkaz k úhradě nákladů exekuce je významným nástrojem, kterým exekutor uzavírá procesní i ekonomickou stránku exekučního řízení. Pro povinného však často představuje „druhou exekuci v exekuci“, tzn. ve své podstatě další finanční zátěž navíc k vymáhané pohledávce.
Obrana prostřednictvím námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce není jen formální možností, ale v řadě případů efektivní cestou ke snížení či zrušení nepřiměřených nákladů. Povinní by proto neměli příkaz podceňovat, ale důsledně posuzovat jeho oprávněnost, a to i s případným využitím právní pomoci v podobě advokáta.
Je dozajista nutné dbát na transparentnost, přiměřenost a zákonnost nákladů exekuce, které v konečném důsledku zatěžují již tak oslabené postavení povinného. Exekuční řízení nemá být trestem, ale nástrojem spravedlivého vymožení práva, což platí i pro jeho ekonomické aspekty.
