V právní praxi se setkáváme s případy, kdy za námi přijde klient, který dlouhodobě užívá a obhospodařuje pozemek, u něhož se domnívá, že je v jeho vlastnictví. Opak je však pravdou. Za takové situace přichází na řadu institut držby. Dále případné možnosti vydržení vlastnického práva, ať už k věci movité či nemovité. V tomto článku se podrobněji zaměříme na tento institut podle občanského zákoníku. Konkrétně, jaké má právní účinky a jaké podmínky je třeba splnit, aby byla držba považována za oprávněnou.
Konkrétní definici držby byste v občanském zákoníku hledali marně. Avšak v ustanovení § 987 občanský zákoník říká, že „držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe“. Aby mohl být někdo považován za držitele, musí splňovat následující podmínky, a to:
Prakticky to může vypadat, že držitel například konkrétní pozemek obdělává, užívá, získává z něj plody. Na druhou stranu držitelem daná osoba zůstává i v případě, kdy takový pozemek poskytne k užívání jinému. Držba tedy výslovně neznamená, že fakticky musí držitel danou věc mít výhradně u sebe / při sobě (to se týká zejména věcí movitých, jako např. telefon, auto, notebook apod.) nebo jí aktivně obhospodařovat.
Držitel v takovém případě považuje věc za vlastní a tímto způsobem jí ovládá. Díky tomu se držba odlišuje například od osoby nájemce, který sice užívá věc (byt), ale jedná se o užívání věci cizí, a nikoli jeho vlastní.
V tomto ohledu vlastník a držitel mnohdy splývá v jednu osobu. Avšak existují situace, kdy tomu tak být nemusí. Typickým příkladem, kdy se osoba stala pouze držitelem věci, a nikoli jejím vlastníkem, je tehdy, když například uzavře s jinou osobou kupní smlouvu k určité věci. Tuto věc má následně u sebe a věří, že k ní nabyla vlastnické právo. Ve skutečnosti je ale kupní smlouva neplatná a vlastnické právo tudíž nebylo na držitele převedeno.
Na druhou stranu držitelem může být i osoba, která nakládá s věcí jako vlastní. Zároveň ale z okolností je zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (např. dobře ví, že věc není jeho). Z toho důvodu je nutné rozlišovat, zda se jedná o držbu pravou, poctivou a řádnou.
Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu (např. smlouva), pokud se ji držby ujme, aniž by rušil držbu jiného (např. věc opuštěná) nebo se jí ujme právě z vůle původního držitele (např. původní držitel předá věc novému držiteli, aby s ní nakládal jako s vlastní věcí). Řádná držba může být i na základě výroku orgánu veřejné moci.
Pokud má osoba z přesvědčivého důvodu za to, že jí vykonávané právo náleží, je poctivým držitelem. Nepoctivý držitel je tak přirozeně ten, kdo dobře ví nebo mu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. To znamená, že nakládá s věcí jako vlastní (např. obhospodařuje, užívá, poskytne k užívání, prodá), chová se zkrátka jako její vlastník, přestože je mu známo, že mu takové právo k věci nenáleží. Poctivému držiteli náleží všechny plody a užitky za dobu jeho držby. Naopak nepoctivý držitel je povinen veškeré užitky, které nabýval, vydat. A to osobě, kterou svým nepoctivým držením zkrátil. Pokud například nepoctivý držitel věc pronajímal a pobíral tedy nájemné, je povinen toto nájemné za dobu nepoctivé držby předat osobě, kterou zkrátil.
Jestliže se neprokáže, že se osoba dostala do držby svémocně, lstí nebo potajmu, půjde o pravou. O nepravou půjde rovněž tehdy, kdy osoba se snaží to, co mu bylo povoleno jen výprosou proměnit v trvalé právo. Výprosa je bezplatné užívání věci bez stanovení účelu či doby užití.
Občanský zákoník přiznává držiteli určitá práva k ochraně jeho držby. V případě, že je rušena nebo narušena třetí osobou, má držitel právo se bránit a žádat, aby se rušitel tohoto rušení zdržel. A dále vše uvedl v předešlý stav.
Pokud je držitel o věc neoprávněně připraven (byl z držby tzv. vypuzen), může se domáhat jejího vydání. Držitel se tak svémocnému rušení vzepře a věci se může znovu zmocnit. Pokud tím nepřekročí meze nutné obrany. Stejně tak se může po „vypuditeli“ domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav.
Za tímto účelem je možné podat žalobu na ochranu držby. Nutno podotknout, že zákon tímto chrání faktický stav, nikoliv vlastnické právo. To znamená, že může nastat situace, kdy i neoprávněný držitel se bude domáhat práva na ochranu držby. A to, pokud byla tato neprávem narušena. Pro podání žaloby na ochranu držby existuje poměrně krátká doba. Občanský zákoník stanoví, že soud žalobu zamítne, pokud bude podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce (vypuzený držitel) dozvěděl o svém právu i o osobě. Té, která mu držbu ohrožuje či ruší. Maximálně lze však žalobu podat do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.
Typicky může držba zaniknout například ztrátou faktické moci nad věcí, potažmo vzdáním se držby, ať už se jí vzdá osoba výslovným prohlášením nebo konkludentním jednáním (např. věc opustí), nebo také převodem na jinou osobu. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.
Občanský zákoník rozlišuje různé druhy držby, stanovuje podmínky pro její nabytí i zánik, a především upravuje ochranu držitele před zásahy do jeho držby. Největší ochrany požívá držba, která je řádná, poctivá a pravá. Například pokud poctivý držitel „drží“ vlastnické právo k věci po určenou dobu, může jí vydržet a nabude tak věc do vlastnictví. Aby byla osoba držitelem, je nutná přítomnost úmyslu nakládat s věcí jako vlastní, v opačném případě se jedná o tzv. detentora. Detentor sice fakticky má věc u sebe, užívá jí, ale chová se k ní jako k věci cizí (jedná se o případy nájmu, pachtu, výpůjčky, výprosy apod.).
Máte-li další dotazy na téma držby, nebo si nejste jistí, zda držíte věc oprávněn, neváhejte a využijte právní pomoci ze strany odborníka u nás v advokátní kanceláři.