Má klient cestovní kanceláře nárok, v případě podpojištěnosti cestovní kanceláře v úpadku, na vyplacení celé jím uhrazené částky za zájezd od pojišťovny? Úprava pojištění cestovní kanceláře není jasná.
Většina lidí při výběru dovolené řeší, kterou cestovní kancelář (dále jako „CK“) si vybrat, aby nedošlo k nějakým obtížím. Například typu neodjedeme, nedostaneme se zpět, přijdeme o peníze, protože CK zkrachuje.
Povinné pojištění cestovní kanceláře
V tomto článku se podíváme na situaci, kdy je CK podpojištěna a dostane se do úpadku poté, co má klient již zájezd zčásti či zcela zaplacen. Ale na tento zájezd z důvodu úpadku CK tedy ani neodcestuje. Na co má v takové situaci nárok, z čeho mu tento nárok plyne, a jaké povinnosti má samotná CK?
Od roku 1999 musí být všechny CK pojištěny proti svému případnému úpadku u jedné ze sedmi pojišťoven, která tuto službu v současné době nabízí. A to aby v případě, že se dostanou do úpadku byly schopny zajistit svým zákazníků, vyplacení celé finanční částky za neuskutečněné zájezdy. Tato povinnost CK vyplývá ze směrnice Rady 90/314/ EHS ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Tato sice není přímo aplikovatelná v právním řádu České republiky. Ale jako členský stát Evropské Unie jsme byli povinni transponovat ji v, co možná největším rozsahu i účelu do vnitrostátního práva.
Zákonná úprava Pojištění cestovní kanceláře
Takto naši zákonodárci učinili v roce 1999 včleněním ustanovení o pojištění záruky pro případ úpadku do ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění. Tato je však transponována ve svém ustanovení § 8 velice nejasným způsobem, což vede právě ke sporům o vyplacení plné ceny zájezdu pojišťovnou zákazníkovi CK v úpadku. A to v případech, kdy byla CK zřejmě podpojištěna, a tudíž výše limitu sjednaného pojištění CK nepostačuje k pokrytí nároků všech klientů v plné výši.
Výklad ustanovení § 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění, nám nedává jasnou odpověď. A to odpověď na to, zda je pojišťovna v případě, že je CK v úpadku tzv. podpojištěna povinna uhradit klientovi pojistné plnění ve výši plné ceny zaplacené za zakoupení zájezdu. Nebo zda je oprávněna pojistné plnění úměrně krátit k výši sjednaného tzv. limitu pojistného plnění.
Dostatečné či nedostatečné pojištění cestovní kanceláře
V současné době existuje již početná judikatura Soudního dvora EU. Např. rozsudek SDEU Rechtberger, C-140/97, Blödel Pawlik, C -134/11, Ilona Baradics C- 430/13. I judikatura českých soudů. Např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 68/2012, 15 Co 471/2013-127 ze dne 18. 2. 2014. A hlavně i soudu Ústavního. Např. IV. ÚS 2370/15, III: ÚS 1996/13. Jejichž autoritativní výklad se zakládá na tom, že transponované zákony musí být v souladu se směrnicí Rady 90/314, konkrétně s čl. 7: „Organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, předloží dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku,“ tak, aby danou problematiku upravily, jak bylo směrnicí zamýšleno.
Primárním cílem, jak plyne ze shora citovaného stěžejního čl. 7 směrnice Rady 90/314 EHS ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, bylo zabezpečit, co nejvyšší úroveň ochrany spotřebitele. Tedy klienta CK.
Stejně tak uvedené nálezy Ústavního soudu se zabývají právě problematikou výkladu nejasných ustanovení (ohledně pojištění cestovní kanceláře) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění. Kdy jejich závěrem je, že v případech spornosti výkladu unijní právní úpravy s vnitrostátní právní úpravou, je nezbytné vycházet z domněnky in favorem conventionis. Ze které plyne, že v případě pochybností se náš zákonodárce nehodlal odchýlit od výše uvedeného účelu sledovaného unijním právem. A je nutno následovat výklad podaný orgány Evropské unie, zde tedy Rady, která předmětnou směrnici vydala.
Opora v české právní úpravě
Není tedy absolutně možné vykládat dané ustanovení § 6 – 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, v platném znění, proti eurokonformnímu výkladu. Tedy, tak že pojišťovna pojistné plnění pokrátí v závislosti na CK sjednanou výší limitu pojistného plnění.
Tyto tvrzení taktéž podporují základní pravidla závazkového práva. Kdy smlouva o pojištění je smlouvu bilaterální, kterou uzavírá CK s pojišťovnou, poskytující pojištění proti úpadku. A není tedy možné, aby z ní třetí osoba, která není nikterak v dané smlouvě zainteresována, v daném případě jde o klienta CK, byla poškozena. A případy podpojištěnosti CK šly k tíži těchto osob.
Závěr
Ze shora uvedeného tedy plyne jednoznačný závěr ohledně pojištění cestovní kanceláře, a to že klienti CK by si v první řadě měli zkontrolovat, zda je jimi zvolená CK vůbec proti úpadku pojištěna, aby měli v případě úpadku CK nárok požadovat po pojišťovně pojistné plnění.
V druhé řadě i v případě podpojištěnosti CK, která se dostane do úpadku, je jednoznačné, že klient má, poté co uhradil část či celou cenu zájezdu a na daný zájezd neodjel, nárok žádat po příslušné pojišťovně, vyplacení veškerých jím cestovní kanceláři uhrazených finančních prostředků, a to v plné výši.
