Příspěvek dítěti v dětském domově je nezbytným příjmem pro zajištění potřeb dítěte. Často docházelo k rozepřím, komu je svěřena pravomoc rozhodovat tyto spory, zda-li je pravomoc v rámci správního řízení dána správním orgánům nebo v rámci civilního řízení civilním soudům. Tento problém se může zdát triviální, ale pokud není jasné, kdo spory rozhoduje, tak není, kdo by je rozhodnul. To by mělo za následek poškození práv, zejména s důsledky na dítě.
Příspěvek dítěti v dětském domově z pohledu NSS
Touto zdánlivě jednoduchou a jasnou otázkou se zabýval opětovně zvláštní senát Nejvyššího správního soudu (NSS). Tento v rámci řešení tzv. kompetenčních sporů nyní došel k diametrálně odlišnému závěru než, který se v praxi uplatňoval doposud.
Doposud totiž platil závěr, že pravomoc v prvním stupni, i jak z logiky věci plyne, spadá v rámci správního řízení vedeného dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a tedy příslušným k projednání a rozhodnutí je onen poskytovatel péče (služeb).
Ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uveřejněno usnesení tohoto zvláštního senátu NSS pod sp. zn. Konf 30/2017 (Rc 58/2019), který stanovil, že o povinnosti osob povinných výživou k zaplacení příspěvku na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově pro děti do 3 let věku (příspěvek dítěti v dětském domově) podle § 44 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách rozhoduje soud.
A to v občanském soudním. Tedy nově bylo rozhodnuto o pravomoci nikoli správních orgánů, ale o pravomoci soudů, které rozhodují podle občanského soudního řádu.
§ 44 odst. 1 zákona o zdravotních službách zní:
,,Osoby povinné výživou jsou povinny přispívat poskytovateli na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově pro děti do 3 let věku a popřípadě též jeho průvodce. Nežijí-li osoby povinné výživou ve společné domácnosti, je povinna hradit příspěvek na úhradu zaopatření dítěte osoba, jíž je dítě svěřeno do výchovy.“
Příspěvek dítěti v dětském domově z hlediska povinných osob
Osoby povinné výživou jsou dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rodiče. Popřípadě pokud nemohou plnit svou vyživovací povinnost z objektivních důvodů nikoli z důvodů, které si sami zavinili, prarodiče dětí. Pokud však ani tito nemohou či nejsou schopni plnit tuto povinnost jsou povinni další příbuzní.
Poskytovatelem zdravotních služeb rozumějme fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách.
Kompetenční senát zdůraznil povahu příspěvku (příspěvek dítěti v dětském domově), který není úhradou za poskytovanou zdravotní péči, nýbrž za služby s touto péčí související. Přestože je výše příspěvku stanovena právním předpisem, nejde o poplatek zejména proto, že není dávkou hrazenou za stanovené úkony orgánů veřejné správy.
Příspěvek představuje v paušalizované výši rozsah spoluúčasti na nákladech na výchovu a výživu dítěte. Toho, které v důsledku jeho umístění do dětského domova hradí poskytovatel a jež by jinak musely vynakládat osoby, v jejichž péči by se dítě nacházelo. Odlišný způsob určení výše příspěvku od stanovení výživného nemůže nic změnit na charakteru příspěvku jako věci soukromoprávní. Zákonodárce přitom nikde v textu zákona o zdravotních službách nevyslovil ani jinak nedal najevo úmysl přiznat poskytovateli služeb pravomoc k rozhodování o výši příspěvku a jeho vymáhání.
Závěr
Nyní je jasné, kdo a za jakých podmínek o příspěvku rozhoduje.
