Ručení je jedním z klasických institutů závazkového práva, který sehrává významnou roli v zajištění pohledávek věřitelů. Přestože se jedná o institut dlouhodobě zakotvený v tuzemském právním řádu, v praxi stále dochází k podcenění rizik, které ručitelské prohlášení přináší. Níže se proto zabýváme základními znaky ručení, jeho vznik a důsledky v právních vztazích.
Základní vymezení ručení
Ručení je upraveno v ustanovení § 2018 a následující občanského zákoníku. Ručení je akcesorický závazek, což znamená, že závisí na existenci primárního závazku, tedy dluhu, za který ručitel ručí. Bez primárního závazku není ručení možné. Tato zásada je jedním z nejdůležitějších tuzemských pravidel pro ručení zakotvenou v občanském zákoníku.
V praxi to znamená, že i když ručitel podepíše prohlášení o ručení, ručení se stává účinné pouze tehdy, pokud dlužník skutečně neplní svůj závazek. Ručení tedy není nezávislým závazkem, ale pouze nástrojem pro zajištění plnění závazku původního dlužníka.
Další důležitou charakteristikou ručení je jeho příslušnost k určitému závazku. Ručitel odpovídá pouze za konkrétní pohledávku věřitele vůči dlužníkovi, a to v rozsahu, který je určen v ručitelském prohlášení. Pokud dojde k uzavření jiné smlouvy nebo k jinému závazku mezi věřitelem a dlužníkem, ručitel není automaticky odpovědný i za tyto nové dluhy, pokud o tom nebyl výslovně informován a nevyjádřil souhlas s ručením za nový závazek.
Typy ručení
V právní praxi můžeme rozlišit několik typů ručení, přičemž každý z těchto typů má specifické právní důsledky.
Mezi nejčastější patří neomezené ručení. Ručitel tak ručí za celý závazek včetně všech příslušenství, úroků, pokut, nákladů spojených s vymáháním atd. Tento typ ručení proto bývá ve většině případů běžně používaný.
Další možností je ručení omezené. V takovém případě ručitel ručí pouze za určitou část závazku, např. za jistinu bez úroků nebo bez nákladů spojených s vymáháním. Tento typ ručení je z hlediska ručitele bezpečnější, neboť omezuje jeho povinnost plnit.
V neposlední řadě lze ručení i podmínit. Ručení tak může být vázáno na podmínku, že se ručitel zavazuje k plnění závazku pouze za určitých podmínek. Ručitel tak může ručit jenom tehdy, pokud se dlužník dostane do prodlení nebo pokud dojde k vyhlášení insolvence.
Konečně je možné využít i ručení za pohledávky v budoucnu. V některých případech je tak dokonce možné, že se ručení vztahuje na pohledávky teprve vzniklé v budoucnu, např. v rámci rámcové smlouvy mezi podnikatelskými subjekty. V takovém případě je důležité, aby bylo jasně definováno, které závazky jsou předmětem ručení.
Rozsah ručení
Ručení se standardně vztahuje na veškeré závazky dlužníka vůči věřiteli, pokud není výslovně ujednáno jinak. Tímto závazkem může být nejen jistina (původní dlužná částka), ale i její příslušenství, což zahrnuje úroky, náklady na vymáhání pohledávky, pokuty a další vedlejší náklady.
V praxi se vyskytují případy, kdy ručitel není dostatečně informován o celkové výši závazku, který má splnit, a to i včetně příslušenství. Tato situace může nastat, pokud věřitel a dlužník zahrnou do závazku různorodé náklady, které nejsou okamžitě zřejmé, např. náklady na právní služby, penále za zpoždění nebo další finanční sankce.
Je proto klíčové, aby při podpisu ručitelského prohlášení byly všechny položky, za které ručitel odpovídá, jednoznačně specifikovány. Lze proto doporučit každému ručiteli, aby si smlouvu pečlivě přečetl a porozuměl všem položkám, za které ručí. Pokud má ručitel jakoukoliv pochybnost, měl by využít možnost právního poradenství.
Vznik ručení
Závazek ručitele vzniká okamžikem, kdy ručitel výslovně souhlasí s ručením. Tento souhlas musí být učiněn ve formě písemného prohlášení, které by mělo jasně vymezit všechny podmínky ručení. Písemná forma je nezbytná pro platnost právního jednání. Pokud by ručitel uvedl ve smlouvě, že souhlasí s ručením pouze za určitých podmínek, takové ujednání by mělo být v dokumentu výslovně uvedeno (např. pouze do určité výše nebo pouze v případě, že dlužník nebude schopen plnit).
Pro vznik ručitelského závazku je také nutné, aby věřitel přijal prohlášení ručitele. Tento krok je obvykle zahrnut v samotné smlouvě o úvěru, zápůjčce nebo jiném závazku, kde věřitel a dlužník se souhlasem ručitele formálně sjednají podmínky závazku.
Výzva k plnění a postavení ručitele
Věřitel má právo požadovat plnění přímo po ručiteli, jakmile dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Není nutné, aby před tím věřitel vymáhal pohledávku po dlužníkovi nebo podával žalobu. Ručitel tak může být nepříjemně překvapen, když mu dorazí výzva k úhradě s tím, že dlužník nesplnil, ačkoliv o problémech dlužníka nemusel mít žádné informace.
Z hlediska ochrany ručitele je proto rozumné sjednat ve smlouvě např. podmínku, že věřitel smí požadovat plnění po ručiteli až po neúspěšném vymáhání na dlužníkovi. Takové ujednání však není standardní a věřitelé jej často do ručitelského prohlášení odmítají uvést.
Dalším možným omezením ručitelského prohlášení je možnost sjednat rozdělení dluhu mezi více ručitelů. Následně má ručitel právo požadovat, aby věřitel rozdělit část dluhu mezi více ručitelů, pokud jich je více. Tento princip zajišťuje, že jeden ručitel nebude muset hradit celý dluh sám, ale podílí se na tom více osob.
Práva ručitele po plnění
Pokud ručitel dluh za dlužníka uhradí, vstupuje podle ustanovení občanského zákoníku do práv věřitele v podobě tzv. regresního nároku. Může tedy po dlužníkovi požadovat, aby mu zaplacenou částku uhradil. V praxi je však regres mnohdy nemožný, neboť dlužník se často nachází v úpadku, v exekuci nebo prostě odmítá plnit. I když ručitel získá exekuční titul (pravomocný rozsudek), jeho vymožení bývá problematické či dokonce nemožné.
Z tohoto důvodu lze jen doporučit všem potenciálním ručitelům, aby si před poskytnutím ručení ověřili finanční situaci dlužníka, popřípadě vyžadovali další formy zajištění. V podnikatelské sféře je vhodné kombinovat ručení s vinkulací pojistného plnění, zástavou nebo notářským zápisem s přímou vykonatelností.
Zánik ručení
Ručení zaniká především zánikem zajišťovaného dluhu, tedy jeho splněním, započtením, prominutím apod. Zaniknout může také uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno, nebo promlčením. Ručitel má právo namítat promlčení i tehdy, pokud by jej dlužník nemohl sám uplatnit (např. pokud se jej výslovně vzdal).
Velmi častou chybou bývá věřitelů neaktivita, kdy se spoléhají se na to, že u pohledávky vůči ručiteli neběží promlčecí doba, přestože i zde promlčecí doba běží. Ta činí standardně tři roky od okamžiku, kdy měl věřitel právo požadovat plnění po ručiteli.
Závěr
Ručení je silný, ale zároveň nebezpečný nástroj. Pro věřitele představuje důležité zajištění, avšak pro ručitele potenciálně závažný závazek s dalekosáhlými důsledky. Před jeho přijetím by měl každý ručitel důkladně zvážit rizika a k posouzení návrh ručitelského prohlášení využít právních služeb. Zároveň lze u věřitelů zdůraznit, že musí pamatovat na přesné formulace obsahu ručitelského prohlášení a aktivní přístup při uplatňování svých práv, zejména vymáhání svých pohledávek.
