Výpovědní doba představuje určitý časový úsek, po jehož uplynutí končí právní poměr. Nejčastěji se s ní setkáte u výpovědi z pracovněprávního poměru či nájmu. Ale zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) ji výslovně stanoví i u dalších typů závazků. Jako např. u smlouvy o zápůjčce, skladování nebo také u smlouvy o obchodním zastoupení.
V toto článků se podíváme nejprve na to, jaký je rozdíl mezi lhůtou a dobou. Dále na výpovědní dobu při skončení pracovního poměru. Neboť k té se váže několik zvláštních pravidel a na konci tohoto článků pojednáváme krátce též o výpovědní době při skončení nájmu.
Lhůta či doba?
Často dochází mezi lidmi k zaměňování pojmů lhůta a doba. V neprávním jazyce možná lze považovat tyto dva pojmy za synonyma, v právu však nikoliv. Oba tyto termíny představují časové úseky, které jsou vymezeny počátkem a koncem. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že lhůta vymezuje určité osobě čas na uplatnění nějakého práva. Přičemž marným uplynutím toto právo zaniká (nebo se oslabuje v případě promlčení). V ostatních případech hovoříme o dobách.
Lhůty jsou lze rozdělit na promlčecí a prekluzivní. V obou případech se jedná o časový úsek poskytnutý osobě pro to, aby uplatnila své právo. Pokud právo neuplatní hovoříme o tom, že lhůta uplynula marně. V důsledku marného uplynutí promlčecí lhůty dojde k oslabení práva – pokud povinný promlčení namítne, tak soud právo nepřizná. U prekluze zanikne právo samotné.
Shora uvedeného je zřejmé, že výpovědní doby nemůže jít o lhůtu, ale o dobu. Při běhu zaměstnanec či třeba nájemce nemá prostor pro to, aby jakýmkoliv projevem vůle zánik práva odvrátil. Jedná se tudíž o zánik práva bez dalšího. Správně je tedy výpovědní doba nikoliv výpovědní lhůta.
Výpovědní doba při skončení pracovního poměru
Při skončení pracovního poměru výpovědí nezaniká pracovní poměr okamžikem podání či doručení výpovědi, ale právě až uplynutím výpovědní doby. Ta obou stranám pracovněprávního vztahu umožňuje reagovat na poměrně citelný zásah do zájmů obou ze stran. Oba totiž získají čas na to, aby se novému stavu přizpůsobili. Zaměstnavateli poskytne časový prostor pro nalezení náhrady za zaměstnance. Zaměstnanci zase čas na vyhledání jiného zaměstnání.
Délka výpovědní doby
Podle § 51 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) musí být výpovědní doba stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance. Přičemž její délka musí být minimálně 2 měsíce. Výpovědní dobu lze tedy prostřednictvím písemné smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem prodloužit.
Smlouva o prodloužení může být uzavřena již při vzniku pracovního poměru, v průběhu jeho trvání nebo až při zániku – nejpozději ke dni, jenž předchází dni, kterým začala běžet. Maximální možná délka není stanovena, zákon však stanoví požadavek přiměřenosti.
Zákoník práce stanoví speciální pravidlo pro počátek běhu lhůt. Výpovědní doba nezačíná běžet okamžikem podání či doručení výpovědi, ale až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla druhé straně výpověď doručena. Jinými slovy, jestliže zaměstnanci bude doručena výpověď dne 17. března, začne běžet až 1. dubna. Speciální pravidlo je stanoveno též pro konec výpovědní doby – ta končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. V případě, že bude výpovědní doba tedy 2 měsíce, tak jak stanoví zákon, tak poběží od 1. dubna a skončí 31. května.
Z uvedeného se vyčleňuje několik výjimek. Jendou z nich je podání výpovědi před počátkem ochranné doby.
Ochranná doba
Ochrannou dobou se rozumí období, během kterého je zaměstnavateli zakázáno dát zaměstnanci výpověď. Ochrannou dobu je nutné zohlednit z toho důvodu, že se její délka nezapočítává do běhu výpovědní dob – tzn. o ochrannou dobu se výpovědní doba prodlužuje.
Účelem je samozřejmě ochrana zaměstnance. Z tohoto důvodu platí zákaz podání výpovědi jen pro zaměstnavatele – zaměstnanec v této době výpověď podat může.
A jaké jsou důvody, pro které tato ochranná doba nastane? Jejich výčet nalezneme v § 53 zákoníku práce, přičemž jedním z důvodů je dočasná pracovní neschopnost, pokud si tuto neschopnost úmyslně nepřivodil nebo nevznikla-li tato neschopnost jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek, a v době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od nástupu lázeňského léčení až do dne jejich ukončení; při onemocnění tuberkulózou se tato ochranná doba prodlužuje o 6 měsíců po propuštění z ústavního ošetřování
Dále se ochranná doba vztahuje na zaměstnankyně, které jsou těhotné nebo které čerpají mateřskou dovolenou či obecně na zaměstnance na rodičovské dovolené. Dalšími důvody zakazující dání výpovědi jsou situace kdy zaměstnanec dlouhodobě plní výkon veřejné funkce, jako je např. funkce poslance, senátora či člena zastupitelstva nebo také doba, kdy se zaměstnanec účastní vojenského cvičení nebo služby.
Kromě zákonem stanoveného zákazu dání výpovědi v ochranné době, je zakázáno dát výpověď též před počátkem této ochranné doby, a to tehdy, kdy by výpovědní doba měla uplynout v ochranné době. Pracovní poměr v těchto případech skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby. Vzhledem k tomu, že institut pracovní doby je samozřejmě nástrojem na ochranu zaměstnance, tak zaměstnanec může zaměstnavateli sdělit, že na prodloužení pracovního poměru netrvá a pracovní poměr skončí.
Výpovědní doba při skončení nájmu
Zájem na ochraně smluvních stran při skončení právního poměru je zřejmý též u nájemních smluv. Občanský zákoník tudíž i v tomto případě stanoví výpovědní dobu – a to nejen u nájmu bytu či domu.
V § 2231 občanského zákoníku je stanoveno, že výpovědní doba v případě nájmu věci movité na dobu neurčitou činí 1 měsíc, v případě nájmu věci nemovité tři měsíce. U nájmu na dobu určitou si strany délku sjednají ve smlouvě. V případě, že dojde na straně nájemce k zvlášť závažnému porušení povinností, v důsledku kterých způsobí druhé straně značnou jmu, má dotčená strana nárok na skočení nájmu výpovědí okamžitě – tzn. bez výpovědní doby.
Na rozdíl od výpovědní doby při skončení pracovního poměru, zde není stanoveno speciální pravidlo pro počátek běhu. Uplatní se tedy obecné pravidlo pro počítání času dle § 605 an. občanského zákoníku a výpovědní doba tudíž počíná běžet v den následující po účinnosti výpovědi.
U nájmu bytu či domu je vzhledem k povaze nájmu výpovědní doba delší – dle § 2288 občanského zákoníku činí u nájmu na dobu určitou i neurčitou 3 měsíce. Důvodem prodloužené výpovědní doby je zejména ochrana nájemce, který je jakožto slabší strana do jisté míry závislý na pronajímateli a trvajícím nájmu, jelikož prostřednictvím něj uspokojuje svoji bytovou potřebu.
I v případě nájmu je však možné skončit nájem okamžitě bez výpovědní doby, a to tehdy, kdy druhá strana porušuje svoji povinnosti zvlášť závažným způsobem, např. nezaplatil-li nájemce nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců nebo poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem.
Speciální délka je ale stanovena i v jiných případech. Např. dvouměsíční výpovědní doba je stanovena pronajímateli v případě, že po smrti nájemce vypoví nájem jeho dědici.
Závěr
Při skončení některých právních poměrů nestanoví zákon výpovědní dobu jen tak. Smyslem a účelem je ochrana obou smluvních stran, které se během plynutí výpovědní doby mohou na skončení právního vztahu dobře připravit. Vzhledem k odlišným zákonným délkám je třeba zůstat bdělý a dobře se se svými právy a povinnostmi seznámit. Jinak mohou právní následky podstatně zasáhnout do Vaší sféry.