Povinné očkování se v nedávné době opět stalo předmětem rozhodování Ústavního soudu. Tentokrát se jednalo o otázku, zda povinné očkování může být přípustnou podmínkou přijetí, resp. nepřijetí dítěte do mateřské školy. V tomto článku, který je dostupný na stránce www.akpytela.cz/clanky/, se budeme zabývat stěžejními body tohoto rozhodnutí.
Povinné očkování a nepřijetí dítěte do předškolního vzdělávání
O co v uvedeném případě vlastně šlo? Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí ředitelky základní školy a mateřské školy. Dle tohoto nebyla přijata k předškolnímu vzdělávání, neboť se nepodrobila stanoveným pravidelným očkováním. Vše podle ust. § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Uvedené ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví ukládá, že mateřská škola, resp. další subjekty, jejichž náplní je péče o děti (např. dětské skupiny) mohou přijmout pouze dítě, které:
- se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním
- má doklad, že je proti nákaze imunní
- nebo se nemůže očkování podrobit pro kontraindikaci.
Stěžovatelka, která se povinnému očkování nepodrobila, namítala, že očkování nemůže podstoupit z důvodu obavy o své zdraví. A to jelikož povinné očkování mělo zanechat negativní zdravotní důsledky na jejích sourozencích, kteří očkování podstoupili. Tyto negativní zkušenosti v rodině pak měly být zahrnuty pod tzv. výhradu svědomí. Výhrada svědomí přitom představuje zákonnou výjimku, která umožňuje nesplnit právní povinnost v případě, že by to odporovalo svědomí dotčené osoby. Stěžovatelka rovněž namítala rozpor ust. § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví s čl. 26 Úmluvy o biomedicíně. Ust. § 46 odst. 1 obsahuje odkaz na podzákonný právní předpis, který upravuje případy, v nichž je očkování osob povinné. Tyto případy však dle stěžovatelky měly být upraveny přímo zákonem.
Vymezení případů povinného očkování podzákonným předpisem
Ústavním soud ve svém rozhodnutí vyhodnotil právní úpravu z daného pohledu (povinné očkování) jako ústavně konformní, když podzákonný právní předpis (tj. vyhláška č. 537/2006 Sb.) využívá zákonné zmocnění za účelem regulace podrobností spojených s povinným očkováním v daných mezích a nijak je nepřekračuje.
Nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání jako motivace k očkování
V svém rozhodnutí se ústavní soud přihlásil k již dříve vyslovenému názoru, že rozhodnutí o nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání z důvodu nepodstoupení povinného očkování nepředstavuje protiústavní zásah do práva na vzdělávání nepřijetí dítěte. Naopak nepřijetí neočkovaného dítěte k předškolnímu vzdělání je projevem sociální solidarity, který nabývá na významu teprve s rostoucím množství očkovaných dětí v kolektivech předškolního zařízení. Dle Ústavního soudu se tedy jedná o přiměřené opatření k zajištění ochrany zdraví.
Na straně druhé rozhodnutí Ústavního soudu nepomíjí ani opačnou stránku odepření očkování, a to negativní dopad na dítě. Vyloučení neočkovaného dítěte z předškolního vzdělávání je bezpochyby způsobilé ovlivnit rozhodnutí rodičů nechat jejich děti očkovat. Předškolní vzdělání představuje jednoznačně benefit pro osobní život, tak i společnost. Negativní vliv vyloučení z předškolního vzdělávání na vývoj osobnosti dětí a jejich začlenění do společnosti koneckonců již dříve uznal i Evropský soud pro lidská práva. Nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání v důsledku nerespektování očkovací povinnosti je proto potřeba považovat za opatření, které ve svém důsledku vedou k vynucení očkovací povinnosti.
Povinné očkování a jeho nepřijetí jako projev výhrady svědomí
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že povinnost strpět rozhodnutí o nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání je třeba posoudit i s ohledem na výhradu svědomí a okolnosti daného případu.
Předně je třeba uvést, že výhrada svědomí má primárně tzv. hodnotový náboj. Zahrnuje tedy např. náboženský či filozofický postoj jednotlivce. Stěžovatelka se dovolávala výhrady svědomí v souvislosti se svým přesvědčením, že povinné očkování může způsobit nežádoucí zdravotní komplikace, přičemž toto přesvědčení odůvodnila zkušeností z předchozí vakcinace dítěte.
Obavu o zdraví blízké osoby v obecné rovině jako výhradu svědomí použít lze. Úspěšnost jejího uplatnění však závisí na tom, do jaké míry ji bude osoba odmítající povinné očkování schopna přesvědčivě doložit. Nepostačí tedy pouhé subjektivní přesvědčení osoby odmítající očkování o škodlivých následcích vakcinace. Tyto obavy je třeba opřít o objektivní skutečnosti. V posuzovaném případě však stěžovatelka v průběhu řízení neprokázala, že příčinou negativního zdravotního stavu sourozenců bylo povinné očkování. Dostatečným odůvodnění obavy z nepříznivých následků očkování není ani obecná nedůvěra v očkování vyplývajících ze statistik. Výhrada svědomí proto nebyla v daném řízení uplatněna úspěšně a rozhodnutí o nepřijetí stěžovatelky k předškolnímu vzdělání proto obstálo jako zákonné.
Závěrem
Z rozhodnutí Ústavního soudu jasně vyplývá, že i v souvislosti s povinným očkováním dětí předškolního věku je potřeba zvažovat tzv. výhradu svědomí. Úspěšnost uplatnění výhrady svědomí přitom bude záviset na přesvědčivosti a objektivním prokázání závažnosti tvrzených důvodů. Samotný negativní postoj rodiče k očkování nepostačí. Půjde spíše o výjimky, kdy výhrada svědomí bude suspendovat negativní následky odepření povinné vakcinace, tedy včetně nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělání. Důvodnost obavy o zdraví blízké osoby bude vždy potřeba přesvědčivě zdůvodnit.
V případě zájmu o poskytnutí právních služeb navštivte stránky naší advokátní kanceláře www.akpytela.cz, kde můžete využít online formulář pro sjednání schůzky či přímo zažádat o konkrétní právní službu. Zároveň Vás tímto zveme na naše stránky www.akpytela.cz/clanky/, kde každý týden zveřejňujeme další články, které se týkají zajímavých témat a mohou Vám pomoci v řešení Vaší životní situace.