Výživné manžela a rozvedeného manžela

Nový občanský zákoník upravuje několik druhů výživného mezi osobami blízkými. Byť v rodinných vztazích není otázka peněz tou nejdůležitější, tak je třeba zajistit, aby potřebná osoba měla dostatečné finanční zabezpečení. Níže je pojednáváno o nároku na výživné manžela a rozvedeného manžela.
 

Výživné mezi manžely

 
Úpravu institutu výživného mezi manžely jsme mohli dříve nalézt v zákoně o rodině - zákon č. 94/1997 Sb., o rodině. V současně je právní úprava obsažena v rámci občanského zákoníku - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), a to konkrétně v ustanovení § 697 občanského zákoníku.

Pokud se se týká vyživovací povinnosti mezi manžely, tak tito mají ze zákona právo na stejnou hmotnou a kulturní úroveň, konkrétně na stejnou hmotnou a kulturní úroveň, jak je uvedeno v ustanovení 697 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že: „Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte a rodičů.“

Předpokladem pro formální uplatnění vyživovací povinnosti mezi manžely je situace, kdy jeden z manželů není schopen zajišťovat své potřeby, nebo situace, kdy sice oba manželé jsou schopni zajišťovat své potřeby, ale v rozdílné míře.

Pojem výživné neznamená pouze zajištění stravy pro druhého manžela. Tento pojem zahrnuje i zabezpečení ošacení, zdravotní péče, kulturního či sportovního vyžití, jakož i bydlení druhého manžela.
 
 
Výživné manžela a rozvedeného manžela Olomouc
 
 
 
Samozřejmě v rámci výživného mezi manžely nejde vždy jen o případ, kdy má manžel vyživovací povinnost ke své manželce, což se však v dnešní době objevuje nejvíce, protože ať chceme nebo ne, i když v dnešní době existuje mnoho soběstačných, a i více výdělečných žen, pořád převládají s vyššími výdělky muži. Důvodem je jednak skutečnost, že ženy dosahují na stejných pracovních pozicích menších výdělků, ale hlavním důvodem je skutečnost, že v převážně většině případů ženy pečují o děti a tím pádem nemohou po dobu mateřské a rodičovské dovolené vykonávat, alespoň ne ve větší míře, aktivní výdělečnou činnost. Vyživovací povinnost může být ovšem i ze strany manželky vůči svému manželovi.

A na kolik má druhý z manželů nárok? Je to jednoduché, manželé, dokud trvá jejich manželský svazek, mají nárok každý na jednu polovinu finančních prostředků, které každý měsíc přibydou do jejich pomyslného společného rodinného balíku. Tato jedna polovina se stanovuje následovně. Z výdělku, kterého oba manželé dosáhnou za příslušný kalendářní měsíc, je nejprve třeba odečíst nutné výdaje v podobě bydlení aj. Na zbývající peníze mají manželé k pokrytí svých potřeb nárok rovným dílem.

V případě, kdy spolu manželé nevedou společnou domácnost, přetrvává právo manžela na stejnou hmotnou a kulturní úroveň jako je ta druhého manžela až do doby právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství.

Pokud se nejste se svým manželem schopni dohodnout na tom, aby Vám přispíval na výživu, máte možnost se obrátit se svým nárokem na příslušný soud. V rámci podání na příslušný soud je potřeba uvést rozhodné skutkové okolnosti, kterými jsou Vaše příjmy a odůvodněné výdaje, Váš zdravotní stav, to, zda pečujete o Vaše společné nezletilé dítě, to, zda jste se v době společného soužití staral či starala o chod domácnosti a příjmy druhého manžela. Soud zohledňuje příjmy, odůvodněné výdaje a celkovou životní úroveň obou manželů.

Podání návrhu na výživné manžela/manželky je osvobozeno od soudních poplatků.

Příkladem mohou být manželé, kde na jedné straně je manželka na mateřské dovolené, jež pečuje o společné nezletilé dítě, pobírá pouze sociální dávky a bydlí u svých rodičů, neboť ji manžel opustil, a kde na druhé straně je manžel, který si vydělá 30 tisíc měsíčně a jezdí na dovolené do zahraničí. Manžel má v této situaci vyživovací povinnost nejen vůči své manželce tak, aby jí byla zajištěna stejná hmotná a kulturní úroveň, ale i ke společnému nezletilému dítěti (k výživnému nezletilých dětí viz ustanovení § 915 a násl. občanského zákoníku).

Pozor však na nesezdané páry. U těch, přestože například spolu několik let žijí, vychovávají společné dítě, se pravidla jako u manželů neuplatní. Jeden partner tedy nemůže vůči druhému uplatnit nárok na výživné tak, aby byla zajištěna stejná hmotná a kulturní úroveň druha a družky.
 
 

Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely

Chování zletilých dětí ke svým rodičům může mít vliv na rozhodování soudu o přiznání výživného.

V předchozí právní úpravě, kterou jsme mohli najít do 31. 12. 2013 v zákoně o rodině - zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, konkrétně v ustanovení § 96 odst. 2, bylo explicitně uvedeno, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

V dnešním občanském zákoníku upravujícím rodinně právní problematiku, již takováto zmínka výslovně není.

Nově je třeba vycházet z části první občanského zákoníku - obecná část, a to konkrétně z ustanovení § 1 odst. 2, které stanoví, že: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“, a dále z ustanovení § 2 odst. 3, které stanoví, že: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Tento neurčitý a zákonem nikde nedefinovaný právní pojem je chápan jako obecný princip soukromého práva. Jelikož jej žádný zákon nedefinuje vychází se z výkladu, který nám dává ustálená judikatura Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky.

Například ve svém usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II ÚS 249/97 Ústavní soud České republiky definoval pojem dobré mravy následovně: „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

V případech rozhodování o přiznání či nepřiznání výživného přitom soud hodnotí to, jak dané chování zletilého posuzuje společnost jako celek, nikoli pouze jednotlivec (rodič), neboť to, co se jeví jednomu člověku jako chování v souladu s dobrými mravy, může druhý člověk posuzovat za jednání v rozporu s dobrými mravy.

Při rozhodování soudu o výživném zletilého dítěte, nejčastěji studujícího, které by se mohlo s ohledem na svůj věk již starat o sebe samo, ale z důvodu přípravy na své budoucí povolání není schopno se samo živit, posuzuje soud nejen chování zletilého ke svým rodičům, ale i chování rodičů ke zletilému dítěti, a to vždy a obzvláště pečlivě v každém jednotlivém případě (blíže viz. SVOBODA, Karel. Rodičovství, osvojení a výživné dětí po rekodifikaci soukromého práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 125 a násl.).

Důvod, proč soud posuzuje i chování rodičů k jejich zletilému dítěti, je ten, že chování dítě v rozporu s dobrými mravy (například násilné, vulgární či neuctivé) může pramenit právě z předchozího jednání rodičů, tedy může být pouhou reakcí ze strany zletilého dítěte na přístup rodičů k němu, a to ať již k němu docházelo v minulosti či takové jednání rodičů přetrvává do doby rozhodování o výživném. V takovýchto případech soud zpravidla nepovažuje jednání zletilého za natolik závažné, aby jeho rodičům nestanovil vyživovací povinnost.

Ovšem typickým důvodem pro snížení, či v těch nejzávažnějších případech zánik či nepřiznání výživného zletilému dítěti, je právě skutečnost, že bez návaznosti na nevhodné chování rodičů, zletilý neprokazuje svým rodičům či jednomu z nich onu dostatečnou úctu, respekt, projevuje násilí a aroganci, když takovéto jednání se zcela vymyká běžnému žádoucímu chování dítěte ke svému rodiči (k tomu blíže viz. rozhodnutí Krajského soudu Ústí nad Labem, sp. zn. 10 Co 976/2005).

Tyto skutečnosti se u soudu prokazují např. pomocí SMS zpráv, e - mailové komunikace, a v dnešní moderní době i z případné komunikace přes mobilní aplikace jako je messenger, whatsapp či jiné.

Věková hranice uplatnění kritéria dobrých mravů

Institut dobrých mravů se aplikuje až od okamžiku dosažení určité věkové hranice ze strany dítěte.

V případě, kdy se nezletilé dítě dopustilo vůči svým rodičům či jednomu z nich nemravného chování, se kritérium dobrých mravů uplatní jen velmi zřídka, a to s ohledem na princip ochrany zájmů a blaha nezletilého dítěte, který nalezneme zakotven v Úmluvě o právech dítěte.

Zlomovou věkovou hranicí v těchto případech je dosažení věku 15 let. Do dosažení tohoto věku je dle ustálené judikatury zcela vyloučena možnost soudu nepřiznat výživné z důvodu neuctivého chování k jeho rodičům. Po dosažení této věkové hranice, ovšem ještě před nabytím zletilosti, již soud může v ojedinělých velmi závažných případech v závislosti na chování dítěte snížit či vyloučit přiznání výživného.

Z výše uvedeného vyplývá, že institut dobrých mravů se v omezené míře aplikuje ve věkovém rozmezí 15 let až 18 let (nabytí zletilosti) věku dítěte, kdy od okamžiku nabytí zletilosti ze strany dítěte se již aplikuje v plné míře.

Hledáte-li kvalitní právní služby advokátní kanceláře (advokáta) v Olomouci a Olomouckém kraji, tak využijte tento - kontakt.
 
2018 © Provozováno službou Internet123Mediatel spol. s r.o. a katalogem ZlatéStránky.cz.