Restituční procesy, restituce pozemků, jako nástroj nápravy minulých křivd způsobených komunistickým režimem a navrácení věcí v předešlý stav byly upraveny řadou zákonů z devadesátých let dvacátého století. Jedním z produktů restitučního zákonodárství byl rovněž zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen “zákon o půdě”). Za dobu své existence si tento zákon prošel více než dvěma desítkami novelizací. Navíc do jeho znění hned několikrát zasáhly také zrušující nálezy Ústavního soudu. Ačkoliv od přijetí zákona brzy uplyne již 29 let, pozemkové restituce stále nejsou vyřešenou otázkou. V tomto článku, který je dostupný na stránce www.akpytela.cz/clanky/, se na problematiku pozemkových restitucí blíže zaměříme.
Kdo a vůči komu uplatňuje restituční nároky?
Restituční proces podle zákona o půdě je ovládán dispoziční zásadou. Ten, kdo uplatňuje restituční nárok se tedy musí obrátit na příslušný správní orgán. Tím je Státní pozemkový úřad (dále jen “pozemkový úřad”). Oprávněnou osobou dle zákona o půdě je státní občan České a Slovenské Federativní republiky[1], jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25.2.1948 do 1.1.1990. A to některým ze způsobů předvídaných zákonem.
Kompletní výčet titulů, na jejichž základě přešly předmětné nemovitosti na stát nalezneme v ust. § 6 odst. 1 zákona o půdě. Příkladem lze zmínit výrok o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci v trestním řízení, odnětí bez náhrady postupem dle zákona o revizi první pozemkové reformy či dle zákona o nové pozemkové reformě, nebo odevzdání do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů. Pokud původní vlastník, jemuž byla nemovitá věc odňata, již zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, nastupují další oprávněné osoby. Postupně jeho závětní dědic, děti a manžel rovným dílem, dále rodiče a nakonec sourozenci.
Povinnými osobami, které mají uspokojit nárok oprávněného, jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24.6.1991, předmětné nemovitosti drží. Výjimka platí pro právnické osoby se zahraničí majetkovou účastí a obchodní společnosti, jejichž společníci jsou výhradně fyzické osoby, jakož i pro cizí státy. Tito se za povinné subjekty nepovažují.
Způsoby restituce podle pozemkového zákona
Zákon o půdě rozeznává celkem tři způsoby uspokojení oprávněně uplatněného restitučního nároku.
Restituce pozemku vydáním oprávněné osobě
Prvním a zákonodárcem preferovaný způsobem je vydání nemovitosti oprávněné osobě. Po oprávněném se v tomto směru vyžaduje aktivita již na počátku restitučního procesu. Zákon ukládá, aby současně s uplatněním nároku u pozemkového úřadu vyzval povinnou osobu k vydání nemovitosti. Od podání této výzvy počíná běžet 60 denní lhůta k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Dohodu následně musí schválit pozemkový úřad formou rozhodnutí ve správním řízení. Nebude-li dohody dosaženo, rozhodne o vlastnickém právu oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Jak proti rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání nemovitosti, tak proti rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnickém právu oprávněné osoby k nemovitosti lze podat žalobu. O této bude rozhodovat civilní soud podle části páté občanského soudního řádu.
Restituce pozemku převodem jiného pozemku
Ne vždy je vydání nemovitosti oprávněné osobě možné. Případy, kdy k vydání nemovitosti nedojde, upravuje zákon o půdě v ust. § 11. Zde uvedené překážky vydání nemovitosti lze rozdělit do dvou skupin, a to právní a faktické. Právní překážkou vydání pozemku je např. zřízení práva osobního užívání k předmětné nemovitosti nebo nemožnost provést identifikaci parcel z důvodu nedokončeného přídělového řízení podle dekretu č․ 12/1945 Sb., dekretu č. 28/1945 Sb., zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb. Jako faktické překážky vydání nemovitosti zákon o půdě zmiňuje zřízení veřejného nebo neveřejného pohřebiště, zastavění pozemku, zřízení zahrádkové nebo chatové osady či tělovýchovného nebo sportovního zařízení.
V praxi se lze např. setkat s případem, kdy pozemek, k němuž je uplatňován restituční nárok, byl v době odnětí jeho původnímu vlastníku ornou půdou, avšak v rámci zakládání zemědělských družstev došlo k jeho zastavění. Pro případ nemožnosti vydat nemovitost upravuje zákon o půdě další způsob vypořádání restitučního nároku, a to převod jiného zemědělského pozemku. Pozemkový úřad převádí jiné zemědělské pozemky zásadně na základě veřejných nabídek. Veřejné nabídky pozemků jsou zveřejněny na úřední desce pozemkového úřadu.
Oprávněná osoba, která žádá o převod pozemku, musí požádat pozemkový úřad o převod písemně do jednoho měsíce ode dne vyhlášení nabídky. Pokud o nabídnutý pozemek požádá více oprávněných osob, vyzve je pozemkový úřad, aby nabídly za pozemek nárok vyšší, než je cena pozemku, která se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků ve znění vyhlášky 316/1990 Sb. Uzavření smlouvy pak pozemkový úřad bude postupně navrhovat oprávněným osobám s nejvyšším nárokem.
Restituce pozemku poskytnutím náhrady
Třetím a nejfrekventovanějším způsobem uspokojení restitučního nároku je poskytnutí náhrady. Problém peněžitého vyrovnání restitučního nároku spočívá v tom, že náhrada bývá často nízká a neodpovídá aktuálním tržním cenám. Pozemkové úřady dokonce ještě v nedávné minulosti oceňovaly pozemky dle vyhlášky z devadesátých let, takže ocenění bylo v příkrém rozporu s aktuálním stavem. Takovou úřední praxi sice svými rozhodnutími korigoval Ústavní soud, avšak i dle jeho názoru nemusí odpovídat náhrada tržní ceně zcela. Má však umožnit, aby náhrada vedla k odstranění či zmírnění křivd.
Závěr
V případě zájmu o poskytnutí právních služeb navštivte stránky naší advokátní kanceláře www.akpytela.cz, kde můžete využít online formulář pro sjednání schůzky či přímo zažádat o konkrétní právní službu.
Související odkazy:
[1] Po rozdělení ČSFR může být oprávněnou osobou s ohledem na ustanovení čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č.4/1993 Sb., pouze občan České republiky
