Převážná většina rodičů, a to nejen těch rozvedených, kteří se se svým potomkem stýkají a přispívají mu výživným stanoveným, ať už soudním rozhodnutím či mimosoudně dohodnutým mezi nimi, je toho názoru, že jakmile odbije den 18. narozenin jeho potomka končí jejich povinnost přispívat mu na jeho potřeby, neboť je dítě dospělé a má se začít starat samo.


Málokteré dítě dnešní doby však hned s dosažením zletilosti je schopno se postavit na vlastní nohy a být nezávislé na podpoře ze strany rodičů, a to, jak psychické, tak zejména té finanční. Jelikož trendem posledních pár let se stalo, že většina mladých lidí po střední škole pokračuje ve studiu na vysoké škole.


Proto cílem tohoto článku je osvětlit, že vyživovací povinnost rodičů pokračuje za určitých podmínek i po dosažení zletilosti potomka, avšak existují i určité výjimky z této povinnosti. O tom však bude zmínka ke konci článku.

Od roku 2014 nalezneme nově úpravu vyživovací povinnosti a celého odvětví rodinného práva v občanském zákoníku - zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen „OZ“), která se tam přesunula po proběhlé rekodifikaci soukromého práva ze zákona o rodině - zákon č. 94/1963 Sb., který pozbyl účinnosti dne 31. 12. 2013.


V současné době tedy vyživovací povinnost najdeme v části druhé občanského zákoníku nazvané rodinné právo, kdy konkrétně jde o ust. § 910 a násl. OZ.


Pro naše téma je stěžejní ust. § 911 OZ, který zní následovně: „Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“


Z tohoto zákonného vymezení je patrno, že zde není žádná zmínka o věku vyživované osoby, tudíž není toto zákonné pravidlo omezeno věkem oprávněného, nýbrž jedinou podmínkou je neschopnost oprávněného se samostatně o sebe postarat.


Již z tohoto stěžejního pravidla upravující výživné je jasné, že nárok na výživné od svých předků má potomek i po dosažení zletilosti, avšak za určitých podmínek vymezených dále.


Jednou z těchto podmínek a asi i tou nejčastější s ohledem na trendy dnešní doby je právě to, že se dítě soustavně a řádně připravuje na své budoucí povolání, tedy má status studenta ať už na soukromé nebo veřejné střední či vysoké škole.


Pro tyto případy nalezneme zákonnou oporu i v ust. § 11 a násl. zákona o státní sociální podpoře, zákon č. 117/1995 Sb., který hovoří o tzv. nezaopatřeném dítěti, a to v souvislosti s jeho přípravou na budoucí povolání ať už na střední či vysoké škole. Vedle toho je zde jako podmínka uveden také dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dítěte a úraz či nemoc, které brání dítěti v jeho přípravě na budoucí povolání či jeho výkonu výdělečné činnosti. I v těchto případech jde dle slov zákona o nezaopatřené dítě, které má dle našeho právního řádu nárok na výživné od svých rodičů.


Zde však již nalezneme i věkové omezení oprávněného, kdy je stanovena horní věková hranice, kterou je věk 26 let, ale tato věková hranice má své uplatnění pouze pro případy vyplácení státních sociálních dávek, nevztahuje se však na vyživovací povinnost rodičů vůči svým potomkům, tak jak je vymezena v občanském zákoníku.


Tudíž v případě, kdy dítě není v důsledků svého úrazu, nemoci, či postižení, schopno vykonávat výdělečnou činnost a není tedy schopno se samostatně živit má i nadále nárok na výživné i ve své zletilost, v určitých případech až do konce svého života (k tomu blíže viz. Nález Ústavního soudu I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 nebo I. ÚS 2306/12), Výjimkou je samozřejmě soužití v manželském svazku, tam nastupuje vyživovací povinnost jiná, než je ta mezi rodiči a jejich dětmi.


Případné studium musí být ovšem soustavné a řádné. Zde pozor, nejde jen o to být fakticky zapsán jako student určité střední či vysoké školy, mít potvrzení o studiu, které se vydává na celý akademický rok a být tzv. v klidu a čekat, že rodiče se o ně postarají. V případě soudního vymáhání výživného po jednom či obou rodičích je třeba, aby byl student schopen doložit, že školu opravdu navštěvuje a své studijní povinnosti si řádně plní, a to většinou výpisem z informačního systému školy, indexu, případně si soud sám vyžádá zprávy ze školních zařízeních o prospěchu a docházce dítěte. (k tomu blíže viz. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014)


Výjimkami pro nárok na výživné zletilého dítěte jsou případy, kdy dítě nenavazuje studiem vysoké školy plynule na studium střední školy nebo, kdy je nucen přerušit či ukončit studium na vysoké škole a je tedy veden jako uchazeč o zaměstnání v evidenci na úřadu práce nebo případně je v zaměstnání. V takovýchto případech zletilé dítě nárok na výživné nemá.

Další řekněme odchylkou je, když se zletilý, který není schopen sám se živit a má tedy ze zákona nárok na výživné po svých rodičích, rozhodne uzavřít sňatek, končí v takovém případě vyživovací povinnost rodičům a vyživovací povinnost přechází na manžela.


Poslední zmínka se týká toho, že pro vyživovací povinnost platí tzv. elasticita neboli obnovení vyživovací povinnosti. Jde o vlastnost této povinnosti, kdy zletilé dítě je schopno se samo živit, čímž jeho rodičům odpadla vyživovací povinnost k němu, avšak následně se zletilé dítě stane neschopným se samo živit, a to zejména v důsledku úrazu, nemoci, započetí studia či dnes velmi rozšířený případ rozvodu manželství. V taktovém případě dojde za splnění dalších zákonných podmínek k obnovení vyživovací povinnosti rodičů k jejich zletilému dítěti.

Rodinné právo