Dnešní příspěvek navazuje na příspěvek předchozí, který přibližoval počátek řízení o pozůstalosti.


Podíváme se blíže na další průběh řízení, jaké možnosti mají jednotliví dědicové v rámci tohoto řízení a jak samotné řízení nejběžněji končí.


Po samotném zjištění aktiv a pasiv pozůstalosti může notář jako soudní komisař rozhodnout o zastavení řízení. Takový způsob skončení řízení je možný ve dvou případech. Prvním z nich je situace, kdy zůstavitel nezanechá žádný majetek. V takovém případě se konečné rozhodnutí v podobě usnesení ani nedoručuje a právní moci nabývá vyhlášením. Druhým případem je situace, kdy zůstavitel sice majetek zanechá, ale ten má pouze nepatrnou hodnotu či je dokonce bez hodnoty. Za této situace se tento majetek nepatrné hodnoty nebo majetek bez hodnoty vydá tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, pokud s tím vysloví souhlas. Toto rozhodnutí se rovněž vydává ve formě usnesení a právní moci nabývá doručením vypraviteli pohřbu. Tímto rozhodnutím o zastavení řízení je řízení o pozůstalosti skončeno. Majetkem nepatrné hodnoty se rozumí takový majetek, jehož celková hodnota je přibližně stejná či nižší než výše nákladů v souvislosti s pohřbem, které vypravitel pohřbu vynaložil. Na tomto místě je nutno podotknout, že případné dluhy na vypravitele pohřbu v těchto dvou případech nepřecházejí.


Zanechá-li zůstavitel majetek, který je nutno projednat (zejména nemovitost), předvolají se všichni zjištění dědicové jak povolaní pořízením pro případ smrti (především závěť), tak i zákonní dle příslušné dědické skupiny k neveřejnému jednání. Tito zákonní dědicové mají právo se k případné závěti vyjádřit, zda ji uznávají za pravou a platnou. Pokud závěť uznají a ta povolává jiné dědice k veškerému majetku, účast takového dědice v řízení končí. Neuznají-li však závěť, řízení o pozůstalosti se přeruší a dědic musí podat žalobu k příslušnému soudu, který o neplatnosti rozhodne, neboť řízení o pozůstalosti má povahu nesporného řízení a notář jako soudní komisař o takové věci sám rozhodnout nesmí. Podobné je to i v případě, kdy je mezi dědici sporné, zda nějaká věc do řízení o pozůstalosti spadá či nikoliv. 


Rovněž zde musí dědicové podat žalobu k příslušnému soudu, který následně o předmětné věci rozhodne.


Následně jsou již povolaní dědicové poučeni o právu odmítnout dědictví a o právu na výhradu soupisu. Lhůta stanovená pro takové rozhodnutí je zpravidla jeden měsíc, avšak dědic se může vyjádřit ihned po takovém poučení, zda dědictví odmítá či nikoliv, nebo zda uplatňuje výhradu soupisu. 


V případě, že se dědic ve stanovené lhůtě nevyjádří, platí domněnka, že dědictví neodmítá a výhradu soupisu neuplatňuje. Pokud dědic dědictví odmítne, přechází jeho dědické právo na další dědice podle zákonné posloupnosti, dokud někdo dědictví neodmítne nebo se nevyčerpají všechny zákonné dědické skupiny, kde na konci celého řetězce je stát, který již možnost odmítnout nemá. Tímto se ovšem celé řízení neúměrně protahuje. 


Má-li potenciální dědic důvodnou obavu z toho, že dědictví je předluženo, může uplatnit právo na výhradu soupisu. V takovém případě má následně povinnost hradit pouze zůstavitelovy dluhy do výše hodnoty nabytého dědictví. Pokud výhradu dědic neuplatní, je povinen hradit dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Výhrada soupisu se nařizuje ze zákona v případě, že je mezi dědici osoba, která není plně svéprávná (typicky nezletilý), nebo která je neznáma či nepřítomná, nebo právnická osoba veřejně prospěšná či zřízená ve veřejném zájmu a dále když je nejistota, zda je někdo dědicem či požádá-li o to věřitel zůstavitele a prokáže vážný důvod pro takový soupis. Taktéž u osoby, jež je v insolvenčním řízení, kde má povoleno oddlužení, se má za to, že uplatňuje výhradu soupisu.


Po neodmítnutí dědictví a učinění či neučinění výhrady soupisu se již rozhoduje o konečném vypořádání pozůstalosti. Je-li v závěti stanoven způsob rozdělení majetku, rozdělí se podle této poslední vůle. Dědicové se v takovém případě mohou dohodnout jinak pouze v případě, kdy to zůstavitel výslovně připustil. Pokud ovšem zůstavitel žádnou závěť nezanechal, mohou se dědici dohodnout, jak uznají za vhodné (např. že jeden nabyde veškerý majetek a ostatní ničeho žádat nebudou), přičemž následnou dohodu notář jako soudní komisař musí poté schválit.


V případě projednávání majetku je nejjednodušší variantou rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici či není-li žádného dědice, potvrzení nabytí dědictví státu. Pokud ovšem nejsou dědici schopni se dohodnout na rozdělení pozůstalosti a zároveň není mezi nimi sporné, který majetek do pozůstalosti patří, rozdělí notář jako soudní komisař pozůstalost podle dědických podílů ze zákona. To s sebou následně nese pro dědice řadu nevýhod a komplikací, poněvadž následně budou muset řešit vše společně, např. pokud 3 dědicové budou chtít vybrat a zrušit bankovní účet zůstavitele a tento účet nabyli dle usnesení na třetiny, budou muset k příslušné bance všichni nebo to řešit prostřednictvím plné moci.


Pokud dědic dědictví neodmítne, lze se ještě v průběhu řízení o pozůstalosti vzdát svého podílu ve prospěch jiného dědice, přičemž nepominutelný dědic se vzdává i svého práva na povinný díl s účinností i pro své potomky. S tímto ovšem musí druhý dědic výslovně souhlasit, jinak se ke vzdání se dědictví nepřihlíží. Následně notář jako soudní komisař vydá usnesení, které doručí všem dědicům, a uplynutím lhůty pro podání odvolání nebo vzdáním se odvolání všech dědiců nabude usnesení právní moci a řízení o pozůstalosti je tím skončeno.

Dědické právo