Výkon rozhodnutí při nerealizaci styku s nezl. dětmi

Co vše musí soud posuzovat, aby mohl rodiči, který neumožnil tomu druhému kontakt s jeho nezl. dětmi, uložit pokutu rámci výkonu rozhodnutí?

Touto problematikou se zabýval i v nedávné době sám Ústavní soud České republiky a jelikož se jedná o problematiku dotýkající se velice širokého spektra občanů, zaslouží si i tento nález ÚS bližšího představení veřejnosti z naší strany.

Ústavní soud vydal letos na jaře nález sp. zn. III. ÚS 3573/18, v němž se zabýval právě možností či nemožností soudu uložit rodiči, který nedodržuje rozhodnutí soudu o nastaveném styku, ať už druhého rodiče či prarodiče s nezl. dětmi. Tento nález vymezuje, k čemu soud musí přihlížet a jaké skutečnosti jsou rozhodné pro rozhodnutí vedoucí k uložení pokuty v rámci výkonu rozhodnutí, jímž byl upraven styk nezl. dětí a popřípadě dalších rodinných příslušníků

Rodičem, který nedodržuje rozhodnutí soudu bude ve většině případů tzv. rezidentní rodič, tedy rodič, který má dítě z rozhodnutí soudu či dle dohody nesezdaných rodičů ve své péči.

Ústavní soud ve svém vlastním hodnocení uvedl, že prostředek v podobě uložení pokuty, vymezený v ustanovení § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, lze obecně považovat za opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy), a tedy primárně směřuje k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného.

Pozor však toto ustanovení nelze vykládat, tak že by mělo sloužit k sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění povinnosti.

Nejlepší zájem dítěte

Soudy při rozhodování o výkonu rozhodnutí uložením pokuty musí posuzovat především nejlepší zájem nezl. dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Za účelem posouzení nejlepšího zájmu dítěte tak právě Ústavní soud vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezl. dětem, které je třeba vždy soudy zkoumat, a jsou jimi následující:

  1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou;
  2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby;
  3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; 
  4. přání dítěte

Zde je třeba upozornit na to, že procesní aktivita ve smyslu obstarání dostatku důkazů pro posouzení nejlepšího zájmu dítěte není na účastnících řízení, ale leží na bedrech soudu.

Přání dítěte

Asi si mnozí z Vás při čtení těchto řádků, říká no to je hezké, že jsou stanovena nějaké kritéria, ale jak se to bude posuzovat u nás, když nezl. dítě má 7 roků či 10 let či 15 let.

I na toto ústavní soud myslel a vymezil podmínky a okolností, které musí soud zohlednit při posuzování přání dítěte. Jedná se zejména o zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělost dítěte, posouzení míry nezávislosti postoje dítěte, zda není ovlivňován některým z rodičů, a také způsob zjišťování tohoto přání v průběhu řízení. Hodnotí se zda - li bylo přání dítěte zjištěno skrze sociální pracovnici OSPODu, výslechem dítěte u soudu či prostřednictvím znaleckého posudku.

Ústavní soud dovodil v jiném svém nálezu, že lze připustit, aby i nezl. dítě ve věku 7-8 let mělo svůj vlastní názor, právě s ohledem na důkladné posouzení shora uvedených okolností (věk, rozumová a emocionální vyspělost apod.).

V jaké výši se pokuta pohybuje?

Pokuta se dle soudní praxe pohybuje v paušální částce okolo 1.000 Kč za každý nerealizovaný styk.

Kdy NELZE pokutu rodiči uložit?

Ne vždy je vina na straně rezidentního rodiče, že se styk nerealizuje. Neboť často se objevují případy, kdy samotné nezl. dítě na kontakt jít nechce. Takovéto dítě, které kontakt odmítá nelze násilím nutit. Je však třeba, aby rezidentní rodič dítě na styk náležité pozitivně motivoval, snažil se tedy na dítě výchovně působit, tak aby dítě kontakt neodmítalo.

Za situace, kdy má nezl. dítě negativní postoj ke kontaktu s druhým rodičem či jiným členem rodiny bez toho, aniž by bylo tendenčně ovlivňováno rezidentním rodičem nelze dojít k závěru, že jsou zde splněny podmínky pro výkon rozhodnutí uložením pokuty, dle ust. § 502 odst. 1 zákon a o zvláštních řízeních soudních.

Závěrem je teda třeba upozornit, že rozhodnutí o výkonu  rozhodnutí pokutou není zcela jednoduché a nelze rozhodnutí učinit rychle bez dalšího zkoumání bližších okolností.

Jedno je však díky judikatuře Ústavního soudu zcela jasné, v případě, že dítě dobrovolně ze své vůle kontakt s druhým rodičem či prarodiči odmítá nelze rodiči, jenž má dítě ve své péči uložit pokutu, jakožto sankci , za to že nedodržuje rozhodnutí soudu.