V tomto článku se zaměříme na problematiku pracovního práva, a to pracovních cest a s nimi spjaté cestovní náhrady.

 

V dnešní motorizované a uspěchané době je téměř na denním pořádku, že zaměstnavatel svého zaměstnance vyšle na tzv. pracovní cestu, při níž zaměstnanci vzniknou cestovní výdaje, ať už v podobě nákladů na jízdenku v prostředcích hromadné dopravy, nákladů na spotřebované palivo ve svém vozidle či náklady na přenocování. Tuto problematiku náhrady cestovních výdajů zaměstnanců řeší v našem právním řádu zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jako „zákoník práce“).

 

Nejprve by bylo vhodné si ze začátku vymezit základní pojmy, kterými jsou již zmiňovaná pracovní cesta, cestovní výdaje a cestovní náhrady.

 

Zákoník práce nám tyto pojmy definuje v ust. § 42 odst. 1, ust. § 152 odst. 1 a ust. § 156 odst. 1, ve kterých stanovuje, že pracovní cestou se rozumí, když je zaměstnanec vyslán mimo sjednané místo výkonu práce, při níž mu vzniknou cestovní výdaje, za něž mu za splnění dalších zákonných podmínek, uvedených v zákoníku práce v části VII., náleží cestovní náhrady, kterými se rozumí např. jízdní výdaje, výdaje za ubytování či zvýšené náklady na stravování.

 

§ 42 odst. 1 zní:
„Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.“

 

§ 152 odst. 1 zní:
„Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při
a) pracovní cestě
b) cestě mimo pravidelné pracoviště,
c) mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
d) přeložení,
e) dočasném přidělení,
f) přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
g) výkonu práce v zahraničí.

§ 156 odst. 1 zní:
„Zaměstnavatel uvedený v této hlavě je povinen za podmínek stanovených v této hlavě poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě náhradu
a) jízdních výdajů,
b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,
c) výdajů za ubytování,
d) zvýšených stravovacích výdajů,
e) nutných vedlejších výdajů.“

 

Zcela typickým příkladem je z našeho advokátního oboru případ, když advokát pošle svého zaměstnance - advokátního koncipienta např. nahlížet do spisu na soud mimo město, kde se nachází kancelář, tedy místo výkonu práce koncipienta. Advokát, jakožto zaměstnavatel je povinen svému zaměstnanci zaplatit cestovní náhrady v podobě jízdních výdajů, jakož i stravného. Dalším případem je např., když zaměstnavatel pošle svého zaměstnance na pobočku firmy, nacházející se v jiném městě, vykonat nějakou práci. Za všechny tyto cesty, kdy je zaměstnanec vysílán zaměstnavatelem mimo místo výkonu práce, kdy toto místo výkonu práce by měl každý mít sjednáno výslovně v pracovní smlouvě, náleží zaměstnanci cestovní náhrady ve shora uvedených podobách.

 

Problematika však není zcela tak jednoduchá a uplatnitelná na všechny zaměstnance u všech typů zaměstnavatelů, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zákoník práce totiž rozlišuje v případě poskytování cestovních náhrad dva typy zaměstnanců, respektive zaměstnavatelů, a to zaměstnavatele, kteří jsou uvedeni v ust. § 109 odst. 3 zákoníku práce, a ti kteří tam uvedeni nejsou.

 

Zaměstnavatelé, kteří jsou uvedeni v ust. § 109 odst. 3 jsou např. stát, územní samosprávný celek, státní fond nebo třeba školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona aj.

 

Vedle toho zákoník práce upravuje cestovní náhrady zaměstnanců, jejichž zaměstnavatelé jsou podnikajícími soukromými osobami či soukromými obchodními společnostmi, tedy jsou zaměstnavateli, kteří nejsou uvedeni ve shora uvedeném ust. § 109 odst. 3. Úpravu cestovních náhrad těchto zaměstnanců nalezneme v zákoníku práce v jeho části VII., hlavě druhé, konkrétně v ust. § 156 - § 172.

 

V části VII., hlavě třetí, konkrétně v ust. § 173 - § 181 pak nalezneme úpravu týkající se zaměstnanců, kteří jsou zaměstnání v pracovním poměru u zaměstnavatelů vymezených v ust. 109 odst. 3, pro něž platí mírné odchylky v úpravě cestovních náhrad, na které je třeba si dát pozor při uplatňování svého nároku na cestovní náhrady u svého zaměstnavatele.

 

Takovouto odchylkou je např. sice stejně jako v prvním případě zaměstnavatelů, zákonem pevně stanovené náhrady za stravné, avšak nikoli jednou pevně danou částkou, ale rozmezím minimální a maximální částky dle počtu hodin strávených zaměstnancem na pracovní cestě /pracovní cesta v délce: 5 – 12 hodin = stravné ve výši 72,-Kč – 86,-Kč, 12 – 18 hodin = stravné 109,-Kč – 132,-Kč/, kdy u těchto zaměstnanců se ustanovení o stravném uvedeném v ust. § 163 odst. 1 - 3 nepoužije. Další odchylky nalezneme v úpravě cestovních náhrad při zahraniční pracovní cestě či při výkonu práce v zahraničí. V případech zahraniční pracovní cesty náleží těmto zaměstnancům zahraniční stravné, jehož základní sazba je upravena prováděcím právní předpisem – vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 11. 2016, o stanovení výše základních sazeb stravného pro rok 2017.

 

Problematika sjednaného místa výkonu práce, faktického místa výkonu práce, pravidelného pracoviště a pracovní náhrady s tímto související:

 

Jako demonstrativní případ nám může posloužit následující:
Zaměstnanec má v pracovní smlouvě uvedeno jako místo výkonu práce sídlo firmy (místo A), ale reálně faktické pracoviště je v jiném městě ve smlouvě nijak neupravené (místo B) do nějž musí denně zaměstnanec dojíždět z domova (místo C).

 

V tomto případě nám vzniká mnoho otázek: 
- Jak se uplatňují cestovní náhrady, když zaměstnanec jede z místa C do místa faktického pracoviště B, a ve skutečnosti přes sjednané místo výkonu práce A, ani neprojíždí? 
- Bude mít nárok na cestovní výdaje vzniklé mu z dojíždění z místa A do místa B nebo na výdaje vzniklé z reálně uskutečňované cesty konané z místa C do místa B.
Možná si říkáte, že jde o zbytečně zamotaný případ, ale i takovéto případy v naší praxi řešíme.

 

Námi shora uvedený případ vychází z reálných skutečností a domnívám se, že půjde o relativně častý případ z oblasti pracovněprávních vztahů, který budou buďto zaměstnanci nebo zaměstnavatelé řešit a mnohdy se tyto případy neobejdou bez právní pomoci advokáta.
 

Pracovní cestou se rozumí vysílání zaměstnance zaměstnavatelem mimo sjednané místo výkonu práce. V našem shora uvedeném případě je nejlepším řešením mít v pracovní smlouvě upraveno navíc vedle místa výkonu práce i pravidelné pracoviště, kdy tyto dva pojmy je třeba rozlišovat. Místo výkonu práce najdeme v zákoníku práce zmíněno, a to v ust. § 34, jako podstatnou náležitost pracovní smlouvy, kdy toto místo může být v podstatě jakkoli sjednáno, např. územím celé ČR, celým krajem či velice úzce konkrétní adresou. Zaměstnanec může mít sjednaných také více míst výkonu práce.

 

Pokud pravidelné místo sjednáno v pracovní smlouvě není, tak se pro účely cestovních náhrad uplatňuje fikce stanovená v ust. § 34a zákoníku práce, který zní:

 

„Není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce. Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec.“

 

Pokud by pravidelné pracoviště sjednáno v pracovní smlouvě bylo uplatní se obecné ustanovení o poskytování náhrad v souvislosti s výkonem práce, kdy přímo s vysíláním mimo pravidelné pracoviště souvisí nárok zaměstnance na zaplacení na cestovních výdajů, a tuto problematiku řeší konkrétně ust. § 152 odst 1 písm. b) a c):

 

„Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při
a) pracovní cestě
b) cestě mimo pravidelné pracoviště,
c) mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
d) přeložení,
e) dočasném přidělení,
f) přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
g) výkonu práce v zahraničí.“

 

Právně správným řešením shora uvedeného případu je takové, že zaměstnanec, který nemá sjednané pravidelné pracoviště v pracovní smlouvě by mohl po zaměstnavateli požadovat pouze cestovní výdaje v podobě cestovních výdajů za cesty reálně neuskutečněné z místa A do místa B, nikoli však za cestu reálně uskutečňovanou z místa C do místa B.

 

Pro zaměstnavatele jsou stanoveny v souvislosti s pracovními cestami a s nimi souvisejícími cestovními náhradami povinnosti, mezi něž patří:
- každý zaměstnavatel vysílající své zaměstnance na pracovní cesty či jiné cesty uvedené v ust. § 152 odst. 2 zákoníku práce musí vést evidenci cest, vyúčtování za tyto pracovní cesty, 
- povinnost zaplatit zaměstnanci vzniklé cestovní náhrady.

V případě, že zaměstnavatel nehradí či odmítá hradit zaměstnanci vzniklé cestovní výdaje dopouští se přestupku, jež je upraven v ust. § 14 zákona o inspekci práce, zák. č. 251/2005 Sb., z jehož spáchání lze zaměstnavateli - fyzické osobě uložit pokutu až do výše 200.000,-Kč.


Pracovní právo