Výživné zletilých dětí

Nový občanský zákoník upravuje několik druhů výživného mezi osobami blízkými. Byť v rodinných vztazích není otázka peněz tou nejdůležitější, tak je třeba zajistit, aby potřebná osoba měla dostatečné finanční zabezpečení. Níže je pojednáváno o nároku na výživné zletilého dítěte, a to vůči jednomu či oběma jeho rodičům.
 

Výživné zletilých dětí

 
Převážná většina rodičů, a to nejen těch rozvedených, kteří svému nezletilému dítěti hradí výživné, ať již na základě soudního rozhodnutí nebo mimosoudní dohody uzavřené mezi rodiči, je toho názoru, že jakmile odbije den 18. narozenin jejich potomka, tak končí jejich povinnost hradit mu výživné, tedy přispívat mu na jeho potřeby, neboť je dítě již dospělé a má se začít starat samo. To je mnohdy závěr chybný. Podmínky, za jakých je rodič povinen hradit výživné svému zletilému dítěti, jsou rozvedeny dále.

Od roku 2014 je právní úprava vyživovací povinnosti a celého odvětví rodinného práva obsažena v občanském zákoníku - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jako „občanský zákoník“).

Právní úpravu vyživovací povinnosti najdeme konkrétně v části druhé občanského zákoníku nazvané rodinné právo, a to v ustanovení § 910 a násl. občanského zákoníku. Klíčové je ustanovení § 910 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že: „Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

Jak je již uvedeno výše, tak převážná většina rodičů je toho názoru, že okamžikem, kdy jejich dítě nabude zletilosti, končí jejich povinnost hradit mu výživné.

Málokteré dítě je v dnešní době ovšem okamžikem dosažením zletilosti schopno se postavit na vlastní nohy a být nezávislé na podpoře ze strany rodičů, a to, jak psychické, tak zejména té finanční. Mnoho mladých lidí v dnešní době po úspěšném absolvování střední školy pokračuje ve studiu na vysoké škole či se jinak připravuje na výkon svého budoucího povolání.

V našem případě je stěžejní ustanovení § 911 občanského zákoníku, které stanoví, že: „Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“

Při pohledu na toto citované zákonné ustanovení je patrno, že zde není žádná zmínka o věku dítěte jakožto vyživované osoby, tudíž právo dítěte na úhradu výživného ze strany jeho rodičů není omezeno věkem dítěte, nýbrž jinou podmínkou, a to schopností, resp. neschopností dítěte jakožto oprávněného se samo živit.
 
 
Výživné zletilého Olomouc
 
 
 
Právo dítěte na úhradu výživného ze strany jeho rodičů tudíž není vázáno na dosažení zletilosti dítětem. Právo na výživné ovšem na druhou stranu netrvá donekonečna, ale pouze za trvání podmínky, že dítě se není schopno samo živit. Objasnění naplnění této zákonné podmínky je vysvětleno dále.

Podmínky přiznání výživného zletilému dítěti

K naplnění zákonné podmínky pro přiznání výživného zletilému dítěti nejčastěji dochází, když se dítě soustavně a řádně připravuje na své budoucí povolání, tedy má status studenta ať už na soukromé nebo veřejné střední či vysoké škole.

Pro tento případ nalezneme zákonnou oporu v ustanovení § 11 a násl. zákona o státní sociální podpoře - zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v platném znění (dále jako „zákon o státní sociální podpoře“), který hovoří o tzv. nezaopatřeném dítěti, a to v souvislosti s jeho přípravou na budoucí povolání, ať už na střední či vysoké škole.

Případné studium musí být ovšem soustavné a řádné. Zde pozor, nejde jen o to být fakticky zapsán jako student určité střední či vysoké školy, mít potvrzení o studiu, které se vydává na celý akademický rok a být tzv. v klidu a čekat, že rodiče se postarají. V případě soudního vymáhání výživného po jednom či obou rodičích je třeba, aby byl student schopen doložit, že školu opravdu navštěvuje a své studijní povinnosti si řádně plní, a to většinou výpisem z informačního systému školy, indexem, případně si soud sám vyžádá zprávy ze školních zařízeních o prospěchu a docházce dítěte (k tomu blíže viz. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1247/13).

Zákon o státní sociální podpoře za tzv. nezaopatřené dítě považuje i to dítě, které se „nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz“ anebo které „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost“. I v těchto případech má tedy (nezaopatřené) dítě nárok na výživné od svých rodičů.

Zákon o státní sociální podpoře sice stanovuje věkové omezení oprávněného, kdy je stanovena horní věková hranice, kterou je věk 26 let, ale tato věková hranice má své uplatnění pouze pro případy vyplácení státních sociálních dávek, nevztahuje se tudíž na vyživovací povinnost rodičů vůči svým potomkům, tak jak je stanovena v občanském zákoníku.

Tudíž i v případě, kdy dítě není v důsledku nemoci nebo úrazu schopno se soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost anebo v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, má i nadále nárok na výživné, i pokud je již zletilé, v určitých případech až do konce svého života (k tomu blíže viz. Nález Ústavního soudu I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 nebo I. ÚS 2306/12).

Výjimky přiznání výživného zletilému dítěti

Výjimkou pro případ přiznání výživného zletilému dítěti, byť by naplňovalo výše uvedené podmínky, je případ soužití v manželském svazku (uzavření manželství), kde nastupuje vyživovací povinnost manžela, která předchází vyživovací povinnosti ze strany rodičů.

Další výjimkou jsou případy, kdy zletilé dítě nenavazuje studiem vysoké školy plynule na studium střední školy nebo, kdy je nuceno přerušit či ukončit studium na vysoké škole a je tedy vedeno jako uchazeč o zaměstnání v evidenci na úřadu práce nebo případně je aktivně výdělečně činné. V takovýchto případech (po dobu trvání těchto překážek) zletilé dítě nárok na výživné nemá.

Elasticita vyživovací povinnosti

Pro vyživovací povinnost platí tzv. elasticita neboli obnovení vyživovací povinnosti. Pokud poté, co rodičům zanikla vyživovací povinnost z důvodu, že zletilé dítě je již schopno se samo živit, se následně zletilé dítě opět stane neschopným se samo živit, a to zejména v důsledku úrazu, nemoci, započetí studia či dnes velmi rozšířeného případu rozvodu manželství, tak dochází k obnovení vyživovací povinnosti ze strany rodičů.
 
 

Přiznání výživného zletilému dítěti v závislosti na chování k rodičům

Chování zletilých dětí ke svým rodičům může mít vliv na rozhodování soudu o přiznání výživného.

V předchozí právní úpravě, kterou jsme mohli najít do 31. 12. 2013 v zákoně o rodině - zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, konkrétně v ustanovení § 96 odst. 2, bylo explicitně uvedeno, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

V dnešním občanském zákoníku upravujícím rodinně právní problematiku, již takováto zmínka výslovně není.

Nově je třeba vycházet z části první občanského zákoníku - obecná část, a to konkrétně z ustanovení § 1 odst. 2, které stanoví, že: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“, a dále z ustanovení § 2 odst. 3, které stanoví, že: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Tento neurčitý a zákonem nikde nedefinovaný právní pojem je chápan jako obecný princip soukromého práva. Jelikož jej žádný zákon nedefinuje vychází se z výkladu, který nám dává ustálená judikatura Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky.

Například ve svém usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II ÚS 249/97 Ústavní soud České republiky definoval pojem dobré mravy následovně: „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

V případech rozhodování o přiznání či nepřiznání výživného přitom soud hodnotí to, jak dané chování zletilého posuzuje společnost jako celek, nikoli pouze jednotlivec (rodič), neboť to, co se jeví jednomu člověku jako chování v souladu s dobrými mravy, může druhý člověk posuzovat za jednání v rozporu s dobrými mravy.

Při rozhodování soudu o výživném zletilého dítěte, nejčastěji studujícího, které by se mohlo s ohledem na svůj věk již starat o sebe samo, ale z důvodu přípravy na své budoucí povolání není schopno se samo živit, posuzuje soud nejen chování zletilého ke svým rodičům, ale i chování rodičů ke zletilému dítěti, a to vždy a obzvláště pečlivě v každém jednotlivém případě (blíže viz. SVOBODA, Karel. Rodičovství, osvojení a výživné dětí po rekodifikaci soukromého práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 125 a násl.).

Důvod, proč soud posuzuje i chování rodičů k jejich zletilému dítěti, je ten, že chování dítě v rozporu s dobrými mravy (například násilné, vulgární či neuctivé) může pramenit právě z předchozího jednání rodičů, tedy může být pouhou reakcí ze strany zletilého dítěte na přístup rodičů k němu, a to ať již k němu docházelo v minulosti či takové jednání rodičů přetrvává do doby rozhodování o výživném. V takovýchto případech soud zpravidla nepovažuje jednání zletilého za natolik závažné, aby jeho rodičům nestanovil vyživovací povinnost.

Ovšem typickým důvodem pro snížení, či v těch nejzávažnějších případech zánik či nepřiznání výživného zletilému dítěti, je právě skutečnost, že bez návaznosti na nevhodné chování rodičů, zletilý neprokazuje svým rodičům či jednomu z nich onu dostatečnou úctu, respekt, projevuje násilí a aroganci, když takovéto jednání se zcela vymyká běžnému žádoucímu chování dítěte ke svému rodiči (k tomu blíže viz. rozhodnutí Krajského soudu Ústí nad Labem, sp. zn. 10 Co 976/2005).

Tyto skutečnosti se u soudu prokazují např. pomocí SMS zpráv, e - mailové komunikace, a v dnešní moderní době i z případné komunikace přes mobilní aplikace jako je messenger, whatsapp či jiné.

Věková hranice uplatnění kritéria dobrých mravů

Institut dobrých mravů se aplikuje až od okamžiku dosažení určité věkové hranice ze strany dítěte.

V případě, kdy se nezletilé dítě dopustilo vůči svým rodičům či jednomu z nich nemravného chování, se kritérium dobrých mravů uplatní jen velmi zřídka, a to s ohledem na princip ochrany zájmů a blaha nezletilého dítěte, který nalezneme zakotven v Úmluvě o právech dítěte.

Zlomovou věkovou hranicí v těchto případech je dosažení věku 15 let. Do dosažení tohoto věku je dle ustálené judikatury zcela vyloučena možnost soudu nepřiznat výživné z důvodu neuctivého chování k jeho rodičům. Po dosažení této věkové hranice, ovšem ještě před nabytím zletilosti, již soud může v ojedinělých velmi závažných případech v závislosti na chování dítěte snížit či vyloučit přiznání výživného.

Z výše uvedeného vyplývá, že institut dobrých mravů se v omezené míře aplikuje ve věkovém rozmezí 15 let až 18 let (nabytí zletilosti) věku dítěte, kdy od okamžiku nabytí zletilosti ze strany dítěte se již aplikuje v plné míře.

Hledáte-li kvalitní právní služby advokátní kanceláře (advokáta) v Olomouci a Olomouckém kraji, tak využijte tento - kontakt.