Výživné manžela a rozvedeného manžela

Nový občanský zákoník upravuje několik druhů výživného mezi osobami blízkými. Byť v rodinných vztazích není otázka peněz tou nejdůležitější, tak je třeba zajistit, aby potřebná osoba měla dostatečné finanční zabezpečení. Níže je pojednáváno o nároku na výživné manžela a rozvedeného manžela.
 

Výživné mezi manžely

 
Úpravu institutu výživného mezi manžely jsme mohli dříve nalézt v zákoně o rodině - zákon č. 94/1997 Sb., o rodině. V současně je právní úprava obsažena v rámci občanského zákoníku - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), a to konkrétně v ustanovení § 697 občanského zákoníku.

Pokud se se týká vyživovací povinnosti mezi manžely, tak tito mají ze zákona právo na stejnou hmotnou a kulturní úroveň, konkrétně na stejnou hmotnou a kulturní úroveň, jak je uvedeno v ustanovení 697 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že: „Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte a rodičů.“

Předpokladem pro formální uplatnění vyživovací povinnosti mezi manžely je situace, kdy jeden z manželů není schopen zajišťovat své potřeby, nebo situace, kdy sice oba manželé jsou schopni zajišťovat své potřeby, ale v rozdílné míře.

Pojem výživné neznamená pouze zajištění stravy pro druhého manžela. Tento pojem zahrnuje i zabezpečení ošacení, zdravotní péče, kulturního či sportovního vyžití, jakož i bydlení druhého manžela.
 
 
Výživné manžela a rozvedeného manžela Olomouc
 
 
 
Samozřejmě v rámci výživného mezi manžely nejde vždy jen o případ, kdy má manžel vyživovací povinnost ke své manželce, což se však v dnešní době objevuje nejvíce, protože ať chceme nebo ne, i když v dnešní době existuje mnoho soběstačných, a i více výdělečných žen, pořád převládají s vyššími výdělky muži. Důvodem je jednak skutečnost, že ženy dosahují na stejných pracovních pozicích menších výdělků, ale hlavním důvodem je skutečnost, že v převážně většině případů ženy pečují o děti a tím pádem nemohou po dobu mateřské a rodičovské dovolené vykonávat, alespoň ne ve větší míře, aktivní výdělečnou činnost. Vyživovací povinnost může být ovšem i ze strany manželky vůči svému manželovi.

A na kolik má druhý z manželů nárok? Je to jednoduché, manželé, dokud trvá jejich manželský svazek, mají nárok každý na jednu polovinu finančních prostředků, které každý měsíc přibydou do jejich pomyslného společného rodinného balíku. Tato jedna polovina se stanovuje následovně. Z výdělku, kterého oba manželé dosáhnou za příslušný kalendářní měsíc, je nejprve třeba odečíst nutné výdaje v podobě bydlení aj. Na zbývající peníze mají manželé k pokrytí svých potřeb nárok rovným dílem.

V případě, kdy spolu manželé nevedou společnou domácnost, přetrvává právo manžela na stejnou hmotnou a kulturní úroveň jako je ta druhého manžela až do doby právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství.

Pokud se nejste se svým manželem schopni dohodnout na tom, aby Vám přispíval na výživu, máte možnost se obrátit se svým nárokem na příslušný soud. V rámci podání na příslušný soud je potřeba uvést rozhodné skutkové okolnosti, kterými jsou Vaše příjmy a odůvodněné výdaje, Váš zdravotní stav, to, zda pečujete o Vaše společné nezletilé dítě, to, zda jste se v době společného soužití staral či starala o chod domácnosti a příjmy druhého manžela. Soud zohledňuje příjmy, odůvodněné výdaje a celkovou životní úroveň obou manželů.

Podání návrhu na výživné manžela/manželky je osvobozeno od soudních poplatků.

Příkladem mohou být manželé, kde na jedné straně je manželka na mateřské dovolené, jež pečuje o společné nezletilé dítě, pobírá pouze sociální dávky a bydlí u svých rodičů, neboť ji manžel opustil, a kde na druhé straně je manžel, který si vydělá 30 tisíc měsíčně a jezdí na dovolené do zahraničí. Manžel má v této situaci vyživovací povinnost nejen vůči své manželce tak, aby jí byla zajištěna stejná hmotná a kulturní úroveň, ale i ke společnému nezletilému dítěti (k výživnému nezletilých dětí viz ustanovení § 915 a násl. občanského zákoníku).

Pozor však na nesezdané páry. U těch, přestože například spolu několik let žijí, vychovávají společné dítě, se pravidla jako u manželů neuplatní. Jeden partner tedy nemůže vůči druhému uplatnit nárok na výživné tak, aby byla zajištěna stejná hmotná a kulturní úroveň druha a družky.
 
 

Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely

Ohledně výživného manžela za doby trvání manželství je pojednáno výše. Jak je tomu ovšem v případě, kdy už bylo manželství rozvedeno, ve smyslu sporného či nesporného rozvodového řízení?

Nejedná se o žádnou novinku, neboť institut výživného pro rozvedeného manžela/manželku upravoval již i zákon o rodině ve znění jeho tzv. velké novely z roku 1998. V současné době však právní úpravu najdeme v již zmiňovaném občanském zákoníku, a to v ustanovení § 760 a násl. občanského zákoníku.

Důležitou informací ve vztahu k výživnému rozvedeného manžela, je skutečnost, že výživné lze požadovat nejdříve ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství. V případě soudního domáhání se nároku na výživné rozvedeného manžela je ovšem možné přiznat výživné nejdříve ode dne zahájení soudního řízení, tj. ode dne doručení návrhu soudu. Výživné tedy nelze žádat, tak jako tomu je u výživného pro nezletilé děti, zpětně, například od doby ukončení vedení společní domácnosti.

Primárně se rozsah vyživovací povinnosti a způsob poskytování výživného řídí dohodou manželů (dohodou uzavřenou ještě za doby trvání manželství) nebo rozvedených manželů (dohodou uzavřenou po zániku manželství).

Mezi manželi je možné ujednat i tzv. odbytné. Odbytné představuje částku, kterou je povinný rozvedený manžel povinen uhradit oprávněnému rozvedenému manželovi. Uhrazením odbytného trvale zanikne právo rozvedeného manžela na výživné.

Nedojde-li k dohodě rozvedených manželů o výživném, může oprávněný rozvedený manžel navrhnout, aby o vyživovací povinnosti rozhodl soud.

Výše výživného

Předpokladem pro soudní přiznání výživného jednomu z rozvedených manželů je kumulativní naplnění dvou zákonných podmínek, a to, že manžel není schopen sám se živit a že tato neschopnost má původ v manželství či v souvislosti s ním. Typickým příkladem je situace v podobě péče o společné nezletilé děti, které nenabyly plné svéprávnosti, přičemž s ohledem na péči o děti není rodič (rozvedený manžel), jemuž byly děti svěřeny do individuální péče, schopen nastoupit do odpovídajícího zaměstnání. Dalším příkladem je invalidita vzniklá za doby trvání manželství. Naopak nelze žádat výživné rozvedeného manžela, pokud rozvedený manžel několik let po rozvodu utrpí úraz, v jehož důsledku mu vznikne nemožnost se sám živit.

Vedle těchto dvou základních podmínek je třeba zkoumat možnosti povinného rozvedeného manžela, a to, zda lze po něm úhradu výživného spravedlivě požadovat s ohledem na věk či zdravotní stav druhého (oprávněného) rozvedeného manžela.

Pokud se týká rozsahu výživného, zde již neplatí, jako v případě trvání manželství, nárok na stejnou hmotnou a kulturní úroveň, ale pouze nárok na přiměřenou výživu. Přiměřenou výživu je třeba chápat jako výživu k zajištění nejen nutných potřeb oprávněného rozvedeného manžela, ale i dalších osobních potřeb, avšak v omezené míře oproti výživnému manžela (výživné za doby trvání manželství).

V neposlední řadě je třeba také posuzovat soulad požadavku oprávněného rozvedeného manžela s dobrými mravy dle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, které stanoví, že: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“, a dále z ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku, které stanoví, že: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

Jelikož soudům při posuzování nároku na výživné rozvedeného manžela a jeho výši odkaz na dobré mravy mnohdy nestačil, zakotvil zákonodárce ustanovení § 760 odst. 2 občanského zákoníku, které vymezuje další kritéria, k nimž musí soud přihlédnout při posuzování nároku a následném stanovení výše výživného.

Ustanovení § 760 odst. 2 občanského zákoníku zní:
(2) Při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda
a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka,
b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem,
c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost,
d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo
e) je dán jiný obdobně závažný důvod.
(3) Pro vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná ustanovení o výživném.“

Výše výživného v případě způsobení závažné újmy jednomu z manželů

Občanský zákoník z hlediska výše nároku na výživné rozvedeného manžela speciálně upravuje případ, kdy jednomu z manželů byla rozvodem způsobena závažná újma.

Konkrétně je stanoveno, že manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, může požadovat výživné v takové výši, které zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Při naplnění výše uvedených podmínek tedy rozvedený manžel může požadovat výživné v zásadě ve stejné výši jako za doby trvání manželství.

Občanský zákoník ovšem stanoví, že pokud se rozvedený manžel dopustil vůči druhému rozvedenému manželovi jednání, které naplňuje znaky domácího násilí, tak nemá právo výživné v této výši požadovat, ač by jinak podmínky pro přiznání práva na výživné byly naplněny.

Zánik vyživovací povinnosti

Rozvedený manžel má poté, co byl jeho návrh příslušným soudem shledán jako oprávněný, nárok na výživné do doby, než uzavře nové manželství či registrované partnerství.

Právo rozvedeného manžela, kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, na výživné zajišťující zásadě stejnou životní úroveň ovšem trvá jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle po dobu tří let od rozvodu manželství.